Stesk po domově

Takhle to aspoň nazývá máma v Koreji. A že prý postihl mě. Tedy, ne že bych si občas neposteskl, ale zatím ještě nejsem troska, která se tu plazí po zemi a kňučí: "Pojďme už domů, do Prahy, do Podolí..."

O co tedy jde? Řeknu to rovnou, uvařil jsem si normální české jídlo. Důvody jsou minimálně dva. Zaprvé, když už v menze dostanete něco, co zavání evropskou, potažmo západní kuchyní, jako třeba řízek, tak se podává s rýží. Navíc je ten nebohý řízek politý nějakou sladkokyselou pálivou omáčkou, která ho tak nějak celý rozmočí a zablemcá. Posuďte sami:

I když to nechutná úplně špatně, ale možná to je jen tím, že už jsem tu moc dlouho...

A zadruhé, když jsme posledně byli u našich finských přátel na večeři, tak jsem slíbil, že uvařím guláš s knedlíkem.

Ale takový slib si žádá trénink, no ne? Když už slibuji knedlíky, tak si je musím vyzkoušet předem. Takže jsem o víkendu cvičně uvařil rajskou s knedlíkem:

A mámě v Koreji se dělaly boule za ušima!