Rozmarné léto v Soulu (podle mámy v Koreji)

S rostoucími teplotami ve mě roste potřeba skočit do vody a aspoň trochu si zaplavat. Jak už bylo ale zmíněno v jednom z předchozích příspěvků, v Koreji to může být problém, pokud nechcete cestovat tři hodiny metrem na nejbližší pláž (jezery ani rybníky Soul kupodivu neoplývá). Jako kompromisní variantu jsem proto tentokrát vyhlásila návštěvu venkovního bazénu u řeky Han, což mělo tu výhodu, že jsme tam byli mnohem rychleji. Podél řeky se metropolí vine jakýsi park s venkovními bazény, posilovnami, hřišti, kurty a cyklostezkou. Z druhé strany je ohraničen asi osmiproudou silnicí a stěnou sídliště s 30-patrovými apartmány, prostě taková klasická oáza klidu, jak jsme v Soulu zvyklí. Hned u východu z metra jsme narazili na nejvyšší budovu v Koreji, Lotte Tower:

Upřímně, jsme tu tak zvyklí na výškové budovy, že mě to na první pohled až zklamalo, ale věřím, že na skleněné podlaze půl kilometru nad zemí to člověk vidí jinak. 

Cestou kolem cyklostezky pod mostem:

Bazény měly oproti moři u Soulu ještě tu výhodu, že Vás tam těžko mohl sejmout vodní skútr a kvalita vody se neodvíjela od toho, co zrovna vypustili v Číně z chemičky. Nebyla by to ale Korea, aby tu nebylo něco jinak. Tak především, bezpečnost nade vše! Každých cca 50 minut byli všichni hlášením vyhnáni z vody a během následné přestávky se bazény čistily a kontrolovaly, jestli v nich neplave nějaký utopenec. Další bezpečnostní pořadavek se týkal pokrývky hlavy, která byla povinná, i když se člověk zrovna jenom procházel s prckem v brouzdališti. Zřejmě to nemusela být hned plavací čepice, protože vypůjčený slamák plavčíkovi úplně stačil.

K bazénu chodí v Koreji zřejmě 4 typy lidí: 1. děti – normálně blbnou ve vodě, ale mají na sobě plavky s dlouhými rukávy, kraťasy a kloboučky; 2. doprovod dětí, oblečený od hlavy až k patě, málokdy se namočí víc než po kolena; 3. namakaní borci v miniaturních plavkách, co zrovna vylezli z posilovny a solárka (pokud možno s tetováním na vyholené hrudi), jdou se sem odprezentovat, takže plavou jenom trochu, přece jen pod hladinou toho není tolik vidět; 4.cizinci, mají normální plavky, obvykle plavou. Z toho plyne značná výhoda pro cizince, protože se nesráží každé druhé tempo s někým dalším.

 

Snažíme se zapadnout, takže kempujeme na dlažbě a cpeme se nudlema (kromě toho je na fotce zachycena i pěkná ukázka typických plavek):

Mimochodem, plavat se dá i přímo v řece Han, poblíž bazénů je vstup do vody. Viděli jsme několik plavců v neoprénu s bójkami, kteří si to hasili z druhého břehu. Vzhledem k šířce řeky se asi předpokládá, že člověk ví, co dělá, když už tam vleze. Holt Han není Vltava!

Pepíčkovy pokroky a lumpárničky

Už mu bude deset měsíců, klukovi našemu. Roste, ale poslední dobou hlavně ve schopnostech. Určitě měsíc umí samostatně jíst banán. Dáte mu kus banánu do tlapek a se zbytkem si poradí. Akorát má děsnou sílu a drtí banán v dlaních. Přesto dokáže většinu sníst a najde si i odpadlé kousky. Pokud ovšem neusoudí, že některý kousek je už příliš rozdrcený a nehodí ho na zem. Dělá to tak, že natáhne ruku dlaní dolů co nejvíc do strany a dlaň otevře. A pak chvilku čeká, až se banán od ruky odlepí a pleskne na zem. Taky rád chytá lidi za vlasy. Když jdu sbírat odpadlé kousky banánů ze země pod Pepíčkovou vysokou židlí, mám hlavu akorát v pozici, že se daji vlasy dobře chytit, viď Pepíčku! Tuhle trvalo možná i deset sekund, než mi došlo, jak asi vypadají dlaně, které před chvilkou drtily banán!
Jen pro ilustraci přikládám fotku, jak jí vodní meloun, s banánem fotku nemám, většinou mám kromě vlasů zapatlané i ruce a nechci mít ještě telefon.

Je samostatnější. Začal lézt po čtyřech. Zatím si netroufá moc daleko, nejvíc v kuse uleze tak tři metry. Záleží taky, za jak atraktivním předmětem se leze. Za smradlavými pantoflemi se vydá přes celý pokoj, za většinou hraček tak metr, pokud je některá dál, určitě se někde najde bližší.

Pomalu prozkoumává prostor. Nejnověji objevil šuplík (a taky, že si jím může přiskřípnout prsty):

Začíná se sám stavět na nohy. Musí se při tom něčeho nebo někoho chytit, ale nakonec se postaví. Zatím hledá stabilitu, nechodí, i když krok občas udělá, ale spíš protože chce předejít pádu. Vždycky to nevyjde, občas spadne, ale zatím to vždy bylo na zadek. Musím někdy zkusit zachytit ten vyjevený výraz, který při tom nasadí. Zatím mám zachycené jen ty vítězoslavné ve chvíli triumfu:

Ovládá několik slabik. Nejlépe "da", nebo "ďa" a "ne". Většinou je sdružuje do slov o dvou až třech stejných slabikách a dokonce vytváří z takových slov věty, případně je opakuje jak kulomet. Taková dávka "ne" dokáže pěkně zamotat hlavu. Občas jsme svědky dadaistické scény, která vypadá asi takhle: vyškrábe se horko těžko na třesoucí se nohy, aby ne, stojí na matraci postele a drží se jednoho z rodičů za oblečení, nebo za vlasy, nebo co tak padne pod ruku. Pak pronese zásadní prohlášení, které zní nějak jako "ďaďa brrr!" a vzápětí se složí jak domeček z karet. A znovu se drápe na nohy k dalšímu prohlášení.

Učí se. Jednou náhodně plesknul dlaní o stůl. My si z toho začali dělat legraci, také jsme pleskali dlaní o stůl a volali "hospodo, pivo". A výsledkem je, že na obědě v menze Pepíček opakovaně mlátí dlaní o stůl ve chvíli, kdy chce dostat trochu rýže. Doufám, že až začne mluvit, dokážeme ho to odnaučit.

Poslední měsíc mu rostou další zuby. Ke dvěma vyrostlým předním spodním se přidávají čtyři horní přední. Jsou pěkně ostré! Dokáží prokousnout tubičku s krémem. Nebo okousat knihu jak nic. Jemné duše přeskočí následující odstavec s, jak to jenom říct, poněkud nechutnou historkou, ale i ty život s malým dítětem přináší:

Tak tedy, výjimečně se stane, že dítě vykoná svou velkou potřebu během koupání. Takže vám najednou ve vaničce vedle dítěte a hraček plavou i bobky. Pak rychle tahám dítě ven a volám o pomoc. Ale naposledy jsem přitom fascinovaně hleděl na jeden z bobků, který měl na sobě nápis "DK". To se často nestane, že dítě kadí písmena! Ale vysvětlení jsme našli. On totiž Pepíček před tím zuby odpáral hřbet od jedné dětské knížky z vydavatelství DK publishing.

 Příspěvek dávám dohromady v průběhu několika dní a během nich Pepíček postupně rozšiřuje akční rádius svých výletů a stále více se zajímá o věci kolem. Samozřejmě nejzajímavější jsou předměty, které před ním schováváme, třeba takový tablet. Kdo ví, příště už možná opravdu něco napíše.

Univerzitní kampusy (podle mámy v Koreji)

Okolí velkých a významných univerzit v Soulu jsou překvapivě natolik zajímavá, že stojí za to, udělat si tam výlet. Univerzitní kampusy bývají umístěné v úpatí hor nebo alespoň kopečků, ten „náš“ je toho zářným příkladem. Na horu Gwanak, na kterou koukáme přímo z našeho bytu, jsme se vydali ještě v rámci dovolené (kdy tu měl Pepa osobní pečovatele alias moje rodiče), takže nám odpusťte menší návrat do minulosti. Na vrcholu hory jsou hned dva chrámy, a jeden z nich je obzvláště fotogenický:

Nenechte se ale mýlit, žádná zenová chvilka klidu Vás tu nahoře nečeká:

Ten druhý chrám má zase výhodu, že v něm dostanete o víkendu oběd zdarma, pokud Vám tedy nevadí, že je vegetariánský a musíte si po sobě umýt nádobí.

Při jednom z dalších výletů jsme skončili v kampusu Ewha Woman University. I ten leží na úpatí kopce (Ansan), ze kterého je parádní výhled na Soul. Kromě toho ho celý obtáčí několikakilometrová turistická lávka vyvýšená nad terénem, takže připomíná stezku v korunách stromů na Šumavě (s tou výhodou, že je zadarmo). 

Samozřejmě, co by to bylo za výlet bez pořádného buddhistického chrámu, že?

Tenhle kampus je o poznání menší, ale o mnoho známější, protože je blíže centru a obklopen dalšími univerzitami (upřímně, každá druhá stanice metra se jmenuje podle nějaké univerzity, kterou má zrovna poblíž). To znamená, že je tu i vysoká koncentrace hospůdek, kaváren a obchodů s oblečením a kosmetikou (ano, všechny naše nejvtipnější ponožky jsme nakoupili tady...). Univerzita, která má v názvu jméno první ženy na světě, sice byla založena americkou misionářkou s cílem vzdělávat ženy, ale nyní už je samozřejmě zpřístupněna oběma pohlavím (tedy nejen pohlavím, že). Najde se tu pár zajímavých architektonických počinů. Korejcům se nejvíc líbí neogotické stavby, protože to je děsná exotika (v popředí třída středoškolaček na exkurzi, aneb vymývání mozků v korejském vzdělávacím systému):

Nás pobavila spíš tahle díra v zemi:

Když už jsem zmínila ty kavárny, tak ještě na závěr dodám, že momentálně dojednáváme s řetězcem kaváren Paik´s Coffee výši honoráře pro Pepu za propůjčení jeho tváře nové reklamní kampani. Při pohledu na fotku je Vám asi jasné, že se na tom pěkně napakujeme:

Náš noční život... (podle mámy v Koreji)

... prakticky neexistuje, pokud tedy nepočítám Pepovy pravidelné mléčné svačinky, ze kterých se bohužel nemůžu vyvléknout, protože Honzovi se ta laktace ne a ne spustit. A protože netoužím mít klávesnici obtištěnou na čele, jako někteří studenti, kteří si kancelář pletou s noclehárnou, chodím spát dost brzo. Proto jsou následující večerní fotky z centra Soulu poměrně vzácné. Doteď to byl na blogu samý buddhistický chrám sem, buddhistický chrám tam, tak teď Vám servírujeme konečně taky nějaký ten chrám konzumu:

 

Jedná se o nákupní centrum Dongdaemun, což v praxi znamená několik výškových budov narvaných oblečením/botami/suvenýry/textiliemi/.... od cca třetího podzemního podlaží do sedmého patra, prostě zhmotněné nákupní šílenství. Je to zajímavé vidět, ale nedoporučuju tam jít s cílem nakupovat, protože mi není jasné, jak něco najít a vybrat v místě s největší koncentrací hadrů v tomto vesmírném kvadrantu. Otevřeno tu mají asi až do čtyř ráno, a prý nabízí takhle nad ránem bezva slevy, ale to jsme naštěstí neměli možnost nikdy zjistit.

Protipólem je Dongdaemun Design Plaza, ve své době prý lehce kontroverzní dílo již zesnulé architektky Zahy Hadid, které zespodu trochu připomíná Enterprise zaparkovanou v doku. Stavba je to podle mě trochu samoúčelná, protože uvnitř toho mnoho vlastně moc není, obzvlášť ve srovnání s nákupním centrem, ale proto ten vizuální zážitek si sem stojí zato udělat večerní vycházku (v noci se totiž panely na povrchu budovy náhodně rozsvěcují, což ještě víc zesiluje můj dojem, že se v kajutách připravuje posádka Enterprise na další misi). 

A protože Korejci jsou ulítlí na světelné instalace všeho druhu, rozloučím se pohledem na louku svítících růží:

 

A jedeme na pláž

Korea je poloostrov. A z takového suchého konstatování mimo jiné plyne, že by neměl být problém najít pláž, když je tedy všude dokola moře. Ale kupodivu, a neptejte se mě proč, protože to nevím, to problém je. Poté, co jsme začali hledat, kam na pláž, jsme se dozvěděli, že doporučované pláže jsou na východním a jižním pobřeží. A Soul leží jako na potvoru kousek od západního, takže by taková návštěva pěkné pláže vyžadovala celý víkend.

Ale i vedle Soulu se dá pláž najít, navíc se na ni dá dojet v podstatě metrem. Tedy pár zádrhelů tu je. Metrem se jede hodinu a půl a od metra k pláži je to ještě dvacet minut autobusem. Pláž je na ostrově Incheon, kde je velké mezinárodní letiště. (Kdyby za námi, nebo obecně do Soulu, někdo letěl, poletí právě na Incheon, tak se nebojte, je to to správné letiště.) Metro končí právě na letišti, jako každé větší letiště je i Incheon trochu babylón a člověk se nemůže zbavit dojmu, že když se dobře nezorientuje, nasedne místo na autobus k pláži na letadlo třeba do Tokia. Pak je tu ještě drobnost, a to, že Žluté moře, které omývá Incheon, omývá na druhé straně velké čínské průmyslové aglomerace. V neposlední řadě tu prý bývá hlava na hlavě. To ale není nic, co by člověka po pár měsících v Soulu mohlo překvapit.

Nic z toho nás tedy nemohlo odradit, abychom to alespoň jednou nevyzkoušeli a nedopřáli Pepovi ten správný plážový zážitek (hor a lesů, už viděl dost). V neděli ráno máma namazala krabici obložených chlebů, zabalili jsme deku, hračky, pití, slunečník - tedy deštník ve formě slunečníku, opalovací krém, Pepu, a vyrazili. Na letišti jsme správně trefili třetí patro, odkud jezdí autobusy č. 302 a 306 k pobřeží. Když to sečtu, po krásných třech hodinách cestování rozkládáme deku na celkem sympatické malé pláži.

A teď dojmy z pláže: musíte mít plážový stan, kdo ho nemá, je divný, nebo cizinec, případně divný cizinec. Koupat se moc nechodíte a když už, tak zásadně oblečení, kdo je v plavkách, je divný, nebo cizinec, nebo divný cizinec. Gril, nebo vařič, nebo obojí s sebou. Sice je pláž lemovaná hospůdkami a stylovými kavárnami (jiné, než stylové tu ani nejsou, takže by stačilo říct kavárnami), ale hamburger na vlastním uhlí, nebo nudlová polévka na vlastním propan-butanu chutná nejlíp. Pozor, předvádí se tu majitelé člunů a jezdí dost rychle klidně i deset metrů od břehu. A je tu mělko, takže v té chvíli tam můžete klidně plavat. Ve vodě plavou kousky plastů, pytlíky, provázky... Voda je zakalená, ale vyrážku, případně jiný problém jsme si odsud naštěstí neodnesli. Zlatý ostrov Jeju!

Člověk (rozuměj plážový amatér jako my) by řekl, že válení se několik hodin na pláži bude bezbřehá nuda. Ale ukázalo se, že když musíte neustále hlídat dítě, aby zůstalo ve stínu malého deštníku (jakožto amatéři jsme si nepořídili plážový stan), nemělo žízeň ani hlad, a nesnědlo víc písku než samo váží, máte vlastně pořád co dělat. Nemluvě o tom, pokud si chcete sami i trochu zaplavat.

Některý z příštích letních víkendů si dáme za cíl najít nějakou bližší, čistější a liduprázdnou sladkovodní plochu, ve které by se dalo udělat alespoň pár temp. Vzhledem k tomu, že Korejci na to plavání moc nejsou, to bude zřejmě nadlidský úkol, ale vedro člověka motivuje!

Jak v Koreji nezhubnout (podle mámy v Koreji)

V jednom ze starších příspěvků jste se možná dočetli, jak zdravá, kaloricky nepříliš bohatá strava se nabízí ve zdejších jídelnách. Naštěstí tu existuje vhodná kompenzace zdravého životního stylu!

Nedaleko kampusu totiž sídlí vyhlášená pekárna a cukrárna Jean Boulangerie s tradicí od roku 1996. Kdysi o ní byla natočená krátká reportáž a po jejím odvysílání na jednom z korejských kanálů se strhnul takový poprask, že majitel musel celou pekárnu zrekonstruovat a zvětšit její prostory. 

Když jsme šli kolem poprvé, mysleli jsme si, že se tam musí rozdávat něco zadarmo podle délky fronty, která se vinula celým obchodem (mají tam systém ohrádek jako na letištích) a ven ještě několik desítek metrů. Nikoli, to pouze zájemci čekali na čerstvě upečené fazolové koláčky. Nutno podotknout, že Korejci doma prakticky nepečou (trouba v domácnosti není samozřejmost), rozhodně ne sladké koláče a buchty, k snídani nebo odpolední kávě si ale rádi něco sladkého dají úplně stejně jako my. Nic jako levné sezónní ovoce tu taky zrovna nemají, takže potřeba spotřebovat úrodu jablek do štrúdlu je moc netrápí.

Mimochodem, náplň ze sladkých červených fazolí je tu skoro ve všem, je to taková asijská analogie náplně makové. Naštěstí se na ní dá zvyknout, časem dokonce hrozí, že ji budete vyhledávat... 

    

Oproti českým pekařstvím a pekárnám je tu několik rozdílů. Tak především, zatímco v Čechách je největší frmol a taky výběr zboží brzo ráno, tady se otvírá až v osm, je tu klid a vyprodávají se zbytky ze včerejška. Naopak, největší nabídka a nejdelší fronty se dají očekávat po šesté večer, otevřeno mají až do desíti. Každá druhá věc se tu jmenuje bread, čili chleba, ale s chlebem to nemá do činění vůbec nic. Nejblíž tomu jsou francouzské bagety, jinak je skoro všechno sladké. Bohužel i věci, které sladké být rozhodně nemají, třeba toust se šunkou a sýrem... 

Na následující fotografii je zachycen pult s dorty, což je kapitola sama pro sebe. Tradice bohatě zdobených dortů prý přišla z Japonska. Bohatě zdobený dort znamená jen tak pro představu například korpus s krémem ozdobený větrníky, které jsou ozdobené kostičkami brownies, které jsou ozdobené jahodami, a případně blikajícím vánočním stromečkem, pokud jsou zrovna Vánoce (dort je tu vánoční "tradice", nic jako cukroví se nevede). 

A na vrchol zdobení svíčky pro oslavence, samozřejmě...

Ale těžištěm sortimentu nejsou dorty, je to každý den 20 - 30 druhů pečiva. Menší část je slaná, tedy bohužel spíš sladko-slaná. To jsou různé sendviče, zapečené párky a česnekové bagety...
Větší část pečiva je sladká, převážně jsou plněné. Pár kousků prověřených naším důkladným průzkumem je níže.

Těsto je podobné loupákovému a náplň je tvaroh (resp. krémový sýr) a čokoláda:

Tady je těsto tenké, celé obalené vrstvou drobenky a náplň je krém s černým sezamem:

Na poslední fotografii je zachycen jeden z bestsellerů. Jde vpodstatě o kostičky brownies naházené do formy na muffiny a zalité solidním množstvím čokolády, která tu je ve funkci lepidla, nebo spíš malty...
Tak co, už víte, jak si tu udržet váhu?