Stesk po domově

Takhle to aspoň nazývá máma v Koreji. A že prý postihl mě. Tedy, ne že bych si občas neposteskl, ale zatím ještě nejsem troska, která se tu plazí po zemi a kňučí: "Pojďme už domů, do Prahy, do Podolí..."

O co tedy jde? Řeknu to rovnou, uvařil jsem si normální české jídlo. Důvody jsou minimálně dva. Zaprvé, když už v menze dostanete něco, co zavání evropskou, potažmo západní kuchyní, jako třeba řízek, tak se podává s rýží. Navíc je ten nebohý řízek politý nějakou sladkokyselou pálivou omáčkou, která ho tak nějak celý rozmočí a zablemcá. Posuďte sami:

I když to nechutná úplně špatně, ale možná to je jen tím, že už jsem tu moc dlouho...

A zadruhé, když jsme posledně byli u našich finských přátel na večeři, tak jsem slíbil, že uvařím guláš s knedlíkem.

Ale takový slib si žádá trénink, no ne? Když už slibuji knedlíky, tak si je musím vyzkoušet předem. Takže jsem o víkendu cvičně uvařil rajskou s knedlíkem:

A mámě v Koreji se dělaly boule za ušima!

Památník korejské války

V Soulu se nachází památník korejské války, tedy v podstatě vojenské muzeum. Máma v Koreji o něm četla na blogu jedné české studentky v Soulu. A považte, autorka místo vychvaluje, prý už tam byla třikrát! Nemohli jsme odolat a v neděli vyrazili.

Na první pohled upoutá na Soul nezvykle velké prostranství před monumentální budovou:

A na druhý pěkná sbírka válečné techniky hned vedle:

Nejmohutnějším exponátem je bezesporu americký bombardér B-52. Pod jeho křídlem by se dalo bez problémů bydlet, nebo aspoň piknikovat:

Samozřejmě jsme si prošli celou venkovní stojánku techniky, jsou tam kusy, které se mohly účastnit Korejské války, ale i novější. Je to celkem obsáhlá sbírka tanků, děl, raket, letadel a vrtulníků, nebudu unavovat detaily.

Vypravili jsme se taky na prohlídku lodi:


Tady jsme se dozvěděli, že se jedná o maketu lodi v životní velikosti a je připomínkou Druhé bitvy o Yeonpyeong, která se odehrála nikoli v dávné minulosti, ale překvapivě až roku 2002. Jde o ostrov u korejské pevniny, poblíž kterého vede OSN uznaná námořní hranice mezi Severní a Jižní Koreou. Severokorejci ji neuznávají, respektive mají svůj vlastní výklad toho, kde hranice vede. Jde jak jinak než o rybolov. Občas se vydávají severokorejští rybáři v doprovodu vojenských lodí na jih a Jihokorejci je vyhánějí. A v roce 2002 se tu střílelo, Jihokorejci přišli o právě takovou loď a zemřelo při tom 6 námořníků. Uvnitř modelu lodi je malý kinosál, kde si můžete ve 3D s kouřovými, zvukovými a světelnými efekty bitvu prožít. Vedle je mistnost s portéty oněch šesti zabitých hrdinů, jejich osobní předměty a text v korejštině.

Poté jsme šli na prohlídku budovy. Cestou míjíme panely s desítkami tisíc jmen padlých v korejské válce. Napadlo mě při tom, že tito všichni také měli svůj vlastní příběh a díky tomu, že jich bylo tolik, se ho nemáme šanci dozvědět. Není to nespravedlivé?

V budově jsme prošli jen jedno patro a to velmi rychle, Pepíčka bohužel moc nezaujal ani bombardér B-52, ani poloautomatická puška M-1, a dokonce ani stíhací letoun F-86, ke všemu měl neustále komentáře a ani té vlajce nedokázal správně vzdát hold:

Ale neboj Pepíčku, vstup je zdarma, určitě se sem ještě vypravíme a nacvičíš to!

Nabitý víkend - pokračování dobrodružství podle mámy v Koreji

Náš víkend plný zážitků z návštěvy rybího trhu zdaleka neskončil. Konečně totiž taky jednou k něčemu byl dobrý Fejsbuk. Ve skupině Češi a Slováci v Koreji se od pátku nabízely volné vstupenky na koncert Soulské filharmonie (tady se ukázalo, že občas se kupodivu hodí i býti Čechem). Jako správný Čech jsem ihned zareagovala na slovo „zadarmo“ a odepsala, a až posléze zjišťovala, co to je a kdy to je (úvahy typu „co uděláme s Pepou, jestli se mu nebude líbit Wágner“, přišly na řadu ještě později). V sobotu ráno jsme měli potvrzeno, že lístky na nás počkají před koncertním sálem, takže jsme oficiálně mohli vyhlásit paniku. Došlo nám, že mimojiné nemáme co na sebe, a to bez přehánění, pokud se tedy jako vhodné oblečení na takovou příležitost nepočítají džíny, pohorky a outdoorové sandále. A k tomu Honzu v sobotu čekala další, už asi pátá návštěva zubaře, taková naše pravidelná víkendová kratochvíle. Naštěstí díky tomu, že máme malé dítě, perfektně zvládáme time management (čti „lítáme jak hadr na holi“). Takže zatímco se o Honzův chrup starala pěkná mladá doktorka (Honza se ji tuhle pokoušel sbalit pomocí Pepy, ze kterého byla nadšená, přesvědčováním, že takové děti on dělá na počkání), my jsme s Pepou obráželi nedaleký obchoďák ve snaze zajistit si jídlo a pleny na příští týden.

Mimochodem, taková odbočka – byl to obchod evropského střihu, zahlédla jsem třeba i produkty značky Tesco. O to víc mě překvapilo, když na mě z akvárka zaútočil krab. No dobře, tak nezaútočil, ale vypadl, když nezvládl balancovat na jeho hraně a pak hodil záda, chudinka. Začal roztahoval své dlouhé nožky, takže v mých očích nabyl přímo gigantických rozměrů (Pepa si s podobnou, ale poněkud menší gumovou verzí hraje ve vaně, takže byl v pohodě). Rozhlédla jsem se v panice kolem, protože jsem ho tam nechtěla jen tak nechat, ale jediná kolemjdoucí paní předstírala, že si ničeho nevšimla, a šla vesele dál. Nakonec můj zoufalý pohled zaznamenala paní prodavačka v gumových rukavicích, která ho hbitě zvedla a hodila zpět za kamarádama. Pro nás, kteří si myslíme, že ovoce a maso roste přímo v regálu, to byl poněkud netradiční zážitek (přitom po návštěvě rybího trhu by mě to nemělo překvapit, že).

Když Honza finančně vykrvácel u zubaře, mohli jsme jít konečně shánět nejaké to ošacení. Shodli jsme se na tom, že když si Honza umeje svoje nízké pohorky od bahna a řádně si je přeleští, určitě nikdo nic ani v nejmenším nepozná. To se bohužel nedalo říct o mých prstových botách, takže jsem si v tom samém obchoďáku (naštěstí měli kromě agresivních krabů i agresivní slevy v zimním výprodeji) koupila nízké lodičky pudrové barvy (dříve se jí říkalo tělová, ale ukázalo se, že je to rasistické). Pepa nám v tu chvíli už začal nenápadně naznačovat, že hlad je nejlepší kuchař, takže jsme nízkým průletem kolem věšáku s nápisem 50% SALE sebrali jedny šaty, košili a vypadli. Mé původní obavy, aby cena nově zakoupeného ošacení nevyvážila výhodu v podobě vstupenek zdarma, nebyly naštěstí naplněny, neboť to dohromady stálo asi jako jedna korejská pizza (nevím proč, ale všechno tu přepočítáváme na jídlo...).

Když jsme dorazili domu, udělala jsem si vlasy, namalovala se, Honza se oholil.... no dobře, zase kecám. Nakrmili jsme Pepu, převlíkli se a vypadli, abychom to vůbec stihnuli. Při dobíhání autobusu v lodičkách s Pepou v nosítku jsem si ještě průběžně odstřihávala visačky. Když jsme slavnostně došli k pultíku před sál vyzvednout si lístky, začala se vkrádat plíživá otázka, co že uděláme s tím naším synáčkem. Po nakrmení v místnosti k tomu určené (pozorní čtenáři si vybaví fotografie z příspěvku o Seoul trail) jsme zmapovali terén a zjistili, že: a) Pepovi nejsou 3 roky, což je minimum v dětském koutku a b) Pepovi není 7 let, což je minimum v koncertním sále, kde se hraje Prokofjev a Wagner (to ho jako máme odkojit na Teletubbies nebo co!?). Jinými slovy, kromě kojícího koutku nebyla ani jedna z dalších místností vhodná pro jedince Pepova věku. Spustili jsme proto krizový plán, se kterým jsem už od začátku tak trochu počítala, a to, že se vystřídáme. Já jsem si z prvních řad užila Prokofjeva v podání  Uzbeka Behzoda Abduraimova, což je, jak jsem později pochopila, takový Sheldon Cooper mezi pianisty. Na Tátu v Koreji čekal Wágner a my s Pepou jsme mohli orchestr sledovat alespoň na obrazovce před sálem. Nakonec se proti původním předpokladům ukázalo, že Wágner je přímo stvořen pro posluchače Pepova věku, neboť celý hodinový koncert spokojeně pročuměl. Nechal se kolovat mezi kolemstojícími Korejkami a když se později Táta v Koreji vypotácel ze sálu zmožen tíhou kulturního zážitku, nemohli jsme konstatovat jinak, než že si to zase někdy zopakujeme. Zn. Nechcete k nám přiletět na hlídání?

Nabitý víkend

...začal už v pátek v podvečer, kdy jsme se rozhodli doprovodit Elma a jeho rodiče Hannu a Topiase na prohlídku největšího rybího trhu v Soulu. Budova je to opravdu velká, srovnatelná třeba s nákupním centrem v Letňanech. Prostě velká.

Plná akvárií, ve kterých se tísní krabi, humři, krevety, chobotnice, různé druhy ryb, mušle, ústřice, sumýši a vím já, jak se to všechno jmenuje. Kráčíme uličkami a zíráme, co to na nás zírá z vody. Po sto metrech přestávám ty potvory rozlišovat a mám pocit, že jsou už všechny stejné.

V jednom místě slyšíme hlasité hulákání. Měli jsme informaci, že se v místě konají dražby, tak jsem si myslel, že jednu uvidíme. Ale stojí tu proti sobě jen dva prodejci a řvou na sebe. Chvilku koukám co bude a jak tak stojíme, dává se s námi do řeči pán, který situaci pozoruje s mírně pobaveným výrazem. Po chvíli se ho ptáme na důvod hádky a prý si vysvětlují, jak si mají a nemají přebírat zákazníky. Hmm, koukám na jejich akvária a zboží mají úplně stejné.

Asi po čtvrt hodině toho máme dost a jedeme o patro výš, kde jsou restaurace. Zkusíme si tu dát večeři. Ze dvou restaurací nás vypoklonkují, protože tady vaří jen ze surovin, které si zákazník sám o patro níže koupí. Nakonec skončíme v té, kolem které jsme už třikrát prošli. Domlouváme se na velkém menu pro čtyři osoby. Mělo by za cenu cca třiceti obědů v menze obsahovat průřez všeho možného. Protože naše zkušenosti v této oblasi končí u makrely a tuňáku, necháme se překvapit.

Postupně je na stůl nanošeno mnoho mističek, většina pokrmů je syrová:

Jediný Elmo chápe závažnost situace a s děsem v očích mizí pod stolem:

Povečeříme lehce. Po pár kouscích syrových ryb a vím já čeho dalšího, už mě nadšení z objevování opouští. Ještě zkouším ústřici, ale evidentně je to pokrm, ke kterému jsem se ještě neprojedl. Několika věcem se vyhýbám, například té žluto-oranžové věci na talíři hned vpravo od vařiče s polévkou. Nebo něco, co se nedá popsat jinak než jako louže černobílého slizu. Naštěstí polévka je výborná, na závěr mi pěkně spravuje chutě. Jen trochu kazí náladu, že rybu do ní nasekali celou. Topias nachází oko a už dál jíst nechce, já mám víc štěstí, mám kousek s kostí připomínající pilu a je na ní dokonce pár vláken masa!

Nevím, jestli to je z fotek poznat, ale seděli jsme na polštářcích na zemi u nízkého stolku. Má to obrovskou výhodu, že mimina se můžou rovnou válet na zemi a nikam nespadnou. A někteří, jako Stable man Pepa, ani neutečou!

 Kluci si dělají místní známosti, fotka je v předešlém příspěvku. Na odchodu se shodujeme, že to byl zážitek. A že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!

V sobotu dopoledne prozatím skončila moje zubařská anabáze čtvrtou návštěvou. Zub mi uzavřeli a opakovaně mi kladli na srdce, ať si doma nechám udělat korunku. Hlavní hvězdou byl ovšem zase Pepíček, dokonce některé doktorky a sestry zajímalo víc, jestli přijde Pepa, než v jakém stavu mám zub.

Hned poté, co odcházíme od zubaře, jdeme nakupovat. Ale o tom už se rozepsala máma v Koreji a k přečtení to bude vzápětí v samostatném povídání. Jen prozradím, že večer jdeme na koncert! Zatím si prohlédněte fotky a šup do dalšího příspěvku.

Plakát ke koncertu

Předsálí

Karkulín a táta v Koreji

Karkulín a máma v Koreji

Pepíček: Můj nový kamarád

Ahoj, tady zase Pepíček. Když tatínek zjistil, že můj tajný článek měl docela úspěch, dovolil mi napsat další. Mám totiž nového kamaráda, o kterém Vám musím povědět. Jmenuje se Elmo a přivezl si rodiče až z Finska. Tady jsme spolu na obrázku, já jsem ten vlevo (ten hezčí samozřejmě!):

Elmo je o šest dní starší. Už může hryzat okurku, protože má spodní zuby. To mu docela závidím, protože takhle může udělat pěkný nepořádek. Zatím se stále poznáváme, už jsme si například navzájem ochutnali hlavy. Ale jinak se celkem opatrně okukujeme, přece jen jsme jiné váhové kategorie a já nemám zapotřebí dostat hned po čumáku, když rozehrajeme nějaký ten česko-finský mač.

Ale jinak vypadá slibně, protože má smysl pro stejně ušlechtilé záliby jako já. Tedy ožužlávání ponožek, pořvávání, slintání na podlahu a okusování všeho, co přijde pod nos. Na konverzaci je zatím trochu slabší partner, ale to bude tím, že se korejsky učí o dost kratší dobu než já. Taky máme zálibu v četbě, doslova ty knihy žerem:

Nicméně Vám musím říct, že je Elmo nesmírně zbrklý. Má tendenci se neustále pohybovat, převalovat, sunout a bůhví co ještě, místo toho, aby jako správný gentleman, rozuměj jako já, setrval v té pozici, do které ho rodiče usadí nebo položí. Nevím proč, ale získal jsem tu přezdívku Stable Man. Občas mi říkají i Observer. Asi proto, že umím dost dobře čumět.

Každopádně jsme oba krutopřísný frajeři:

Proto není divu, že na nás místní holky letí (dokonce i ty starší):

Rozloučím se s Vámi pohledem na mě a největší holku, co jsem tu zatím sbalil (... i když má jenom metr padesát. Táta v Koreji). Ale to už jsem se nějak zakecal, o tom možná někdy příště...

Taková pohodová nedělní vycházka...

Žijeme ve stínu hory. Ale protože je jihovýchodně od nás, tak po ránu nejen obrazně, ale doslova. Nejvyšší bod pohoří Gwanak je na následujícím panoramatu ten světle-šedý s vysílačem:

Dominuje při pohledu z mnoha míst kampusu. Není moc vysoká, má 553m, ale i to stačí, aby vytvořila pohled "na horách zima a pod horou jaro".  Na fotografii bohužel moc nevyniká šedavé zbarvení vrcholu, které má za příčinu sníh a led:

V neděli ráno se táta v Koreji zadíval vzhůru na mraky lemovaný vrchol a usoudil, že plán mámy v Koreji - zameteme, vytřeme, projdeme se na blízký stadion, kde si oběhnu tři kolečka a jdeme zpět, je příliš málo ambiciózní a vůbec tak nějak nedůstojný mladého horala, kterého chceme z Pepíčka mít a že tudíž musíme z tréninkových důvodů nahoru. A ještě pro jistotu delší cestou! Dlužno podotknout, že mladý horal téměř celou cestu prospal v nosítku a táta v Koreji na hřebínku uklouzl na kameni a odřel si loket.

Klopýtání po kamenech ovšem přineslo odměnu ve formě výhledů, byť bohužel při ne zrovna ideálním počasí:

No dobrá, možná takových:

A jdeme dál, cesta je klasická hřebenovka, chvilku klesáme, chvilku stoupáme. V jednom stoupání se mi vybavila pohádka Princ a Večernice. Konkrétně ten moment, kdy princ Velen leze do kopce proti obrovské ještěrce. Tak na nás čekalo takovéhle líté zvíře:

Olízlo mi ruku a šlo dál...

Cestou úplnou náhodou konečně nacházíme na skále vytesaného Buddhu. Proč konečně? Protože podle šipek, které jsou dole pod kopcem, o něm víme už zhruba rok, ale stále se nám nedařilo ho najít. Je z roku 1630 a vypadá takto:

Ale pokračujeme dále, cesta není úplně zadarmo, ve vrcholových partiích se ještě ke skalám přidávají zbytky ledu a bahno. Dovolujeme si i malinko zabloudit, ať má výlet šťávu.

Postupně se dostáváme k vrcholu a zařazujeme se do proudu turistů, kteří míří z různých směrů tamtéž. Připomíná to trochu výstup na Everest tou nejsnazší cestou, prostě Václavák. Fotíme svatyni umístěnou na skále těsně vedle vrcholu a mladého horala to jako obvykle nechává chladným.

Nakonec zdoláváme i vrchol. Prohlížíme si zdejší mraveniště a prakticky okamžitě prcháme pryč. Je jich nějak moc a navíc někteří začínají porušovat fyzikální zákony, jako chlapec vlevo:

Scházíme pár desítek metrů níž a nacházíme poměrně velký areál kláštera (povšimněte si zábradlí):

Jako u všech pořádných chrámů, i zde je terasa s nádobami na kimči se zásobou na celý rok:

 
Kromě toho nacházíme i nezbytnou pagodu, zde zdobenou reliéfy zvířat lunárního zvěrokruhu:

Na příhodném místě posléze vymotáváme mladého horala z nosítka a postupně všichni svačíme. Konečně akce, kterou jsme synáčka zaujali!

Po svačině okouníme kolem a zjišťujeme, že přímo pod budovou, u které jsme svačili, se nachází suterénní jídelna. Vzhledem a ruchem připomíná klasickou socialistickou závodku JZD v době oběda o žních. V sekci "korejské paradoxy" má tato kombinace chrámu a jídelny své čestné místo. Ostatně posuďte sami:

 
Nedovolujeme si odporovat dobře míněnému nátlaku jednoho z místních, který nás tlačí do fronty a dáváme si jednu porci jídla zdarma. Dostáváme misku vývaru z chaluh a druhou misku, kde je rýže, papriková pasta, chaluhy a trocha cibule, takový jednoduchý bibimbap.

Pak už jen po sobě umýt nádobí:

A hajdy dolů. Při sestupu ještě potkáváme malinkaté korejské dítě, jak statečně stoupá po kamenech vzhůru. Při každém kroku musí zvednout nožičku minimálně nad koleno. Pepíčku, takhle vypadá výcvik malého horala. Cože, Ty se nedíváš, aha, už zase spíš...

Korejská gastronomie aneb ve čtyřiceti zpátky do studentské jídelny

Na tento příspěvek jsem se připravoval opravdu zodpovědně. Zahrnuje několikaměsíční studium předkládané látky a poctivou, takřka každodenní práci! A věřte, byla to fuška! Pokusím se zde předložit pilíře korejské menzovní gastronomie.

Každá menza v kampusu (a že jich tu je) má aspoň jednu vitrínu, kde si může hladový prohlédnout aktuální nabídku. Pro nás, kteří korejské písmo s obtížemi hláskujeme, je to velká pomoc. Je taky dobré spočítat si počet mističek, ať o nějakou lahůdku nepřijdete.

Hned na tomto obrázku je možno ilustrovat klíčové prvky celé menzovní gastronomie. Nejdůležitější je samozřejmě obsah té největší misky. V menze se jako s hlavním jídlem setkáte buď s hustou polévkou (na obrázku vpravo), nebo se směsí rýže, zeleniny, omáčky a případně masa (vlevo). Příloha je rýže bez výjimky. Jedna miska obsahuje vždy kimči. Kimči je kvašené zelí se zázvorem a pálivou paprikovou pastou, ale existuje i druhá varianta, kdy se místo zelí nechá zkvasit ředkev. Další přílohové mističky (banchan) jsou obvykle věnovány salátům z čerstvé (většinou listové) zeleniny, z mořských řas, oblíbené jsou kombinace zeleniny a ovoce v majonéze (nejdrtivější kombinace byly brambory, mandarinky, jablka, salátová okurka, kukuřice). Často se vyskytuje vaječný svítek nebo tofu.

Při seznamování s korejskou gastronomií není možné začít ničím jiným, než jídlem zvaným Bibimbap. Tvoří ho rýže, nastrouhaná/nakrájená zelenina (listy několika rostlin, mrkev, cibule), nepovinná součást je maso (zde hovězí, ale může být i rybí), a papriková nebo sójová pasta jako omáčka.

 Korejský postup je všechny součásti dát do jedné misky a důkladně zamíchat. Jí se většinou lžící, nikoli hůlkami. Pozor, je pálivé!

Ještě si dovolím odbočit. Standardní korejský příbor jsou hůlky a lžíce, obojí kovové. Příbor je převzatý z Číny, ale bohužel už není převzatý celkový koncept servírování. Tedy že jídlo musí být kuchařem připraveno tak, aby se tímto příborem dalo rovnou jíst. Je komické pozorovat Korejce, jak se lžící a hůlkami snaží jíst čtvrtku kuřete...

Ale zpátky k jídlu. Další delikatesu, kterou mohu doporučit, je Bulgogi:

Je to hovězí ve vlastní šťávě, nepálivé a velmi chutné. Ovšem pro evropského jedlíka je nepříjemné překvapení, že poměrně štědře vypadající masová porce je ve skutečnosti poloviční. Vrstva masa leží na stejně silné vrstvě skleněných nudlí.

To je mimochodem další výrazný rys zdejší kuchyně. Dostanete zde velké množství zeleniny a bílkoviny, převážně ve formě tofu, maso je většinou libové a jen střídmá porce. Tuků je zde obecně málo. Dobře se po této stravě hubne.

Další jídlo, které mohu doporučit je Gyudon. Je to hovězí na japonský způsob, opět nepálivé a velmi chutné (zde již zamícháno s rýží):

Často jíme téměř bezmasá jídla (to je vůbec paradox korejské gastronomie - porce masa je malá, ale zároveň je maso vždy přítomno, takže vegetariáni ostrouhají a masožravci zapláčou). Například z Číny převzaté pálivé Mapa-dubu (Mapo tofu - "tofu pupínkaté vdovy"). Na obrázku nahoře uprostřed (chutná to o dost lépe, než to vypadá).

Další, zdánlivě bezmasý chod je eomuk-tang - polévka s rybím koláčem. Rybí koláč připomíná nakrájenou palačinku a příchuť ryby je zde neznatelná.

Není možné vynechat dubu-jajang. Tofu v tmavé omáčce. Vlastně nevím, z čeho omáčka je, prý z černých fazolí. Výsledek je geniální, chuť s nádechem do čokoládova, nasládlá, ale velmi příjemná:

Nesmím zapomenout na další korejské tradiční jídlo kongnamulbap - rýže vařená se sojovými výhonky. Dočetli jsme se, že se jedná o typicky jarní jídlo. Chuť je jemná, a tak se doplňuje sójovou omáčkou (nahoře vlevo):

Často se v menze objevují variace na polévku z kimči a polévku ze sójové pasty (jejich vaření jsem věnoval samostatné příspěvky), liší se použitím různých druhů zeleniny a různých druhů mas. Indické dozvuky reprezentuje kari, ať už s masem nebo bez. Z Evropy dorazily špagety a řízek, ale ten po hříchu prakticky vždy politý nějakou omáčkou, nebo aspoň hořčicí a majonézou. A samozřejmě s rýží.

Na závěr ještě pár pikantností. Občas se člověk dočká příjemného překvapení, kdy v jídle, které je označené jako "pálivá zeleninová polévka", najde maso:

Obvykle v porci najdeme dva až tři plátky masa těchto rozměrů. Ale nedostatkem bílkovin netrpíme, velmi hojně se používá tofu. A nedostatkem chuti už vůbec ne, kořením se zde nešetří, hlavně pálivou paprikou. Mnohá jídla pálí i druhý den...

Občas je potřeba být shovívavý na použité kombinace. Na následujícím menu lze krásně ilustrovat, jak prostá vlastně korejská jídla jsou. Vše se odvíjí od základních surovin - rýže, zelí a sóji. Máma v Koreji občas hudrá: "Zas' je rejže s rejží!" Jako zde, kde příloha k rýži jsou rýžové válečky (nahoře vlevo), v polévce je stejné zelí a koření jako v kimči nahoře vpravo, a tofu ze sóji je v polévce se sójovými výhonky:

Zajisté by Vás zajímalo, kolik tak člověk zaplatí za takový (dotovaný) oběd. Nebudu Vás napínat, je to 1700 až 3000 wonů. Standardní cena oběda je kolem 10 000 wonů. Nemluvě o tom, že je téměř vždy možné si přidat, a to i jídlo s masem, a ještě se u toho budou kuchařky usmívat, jak Vám korejská strava zachutnala. Takže zbývá dodat už jenom dobrou chuť - 맛있게하세요!

Doplnění (14.3.):

Ano, s pěknou flákotou je to tu trochu problém. Občas bývá řízek (v trojobalu i přírodní), ale politý nějakou divnou směsí omáček a koření (například majonézou, hořčicí a skořicí a to najednou). A nebo je možné dostat "Dongaseu kimchi cheese nabe". To je zelňačka, do které se dá řízek a sýr. Vypadá takto: