Dominuje při pohledu z mnoha míst kampusu. Není moc vysoká, má 553m, ale i to stačí, aby vytvořila pohled "na horách zima a pod horou jaro". Na fotografii bohužel moc nevyniká šedavé zbarvení vrcholu, které má za příčinu sníh a led:
V neděli ráno se táta v Koreji zadíval vzhůru na mraky lemovaný vrchol a usoudil, že plán mámy v Koreji - zameteme, vytřeme, projdeme se na blízký stadion, kde si oběhnu tři kolečka a jdeme zpět, je příliš málo ambiciózní a vůbec tak nějak nedůstojný mladého horala, kterého chceme z Pepíčka mít a že tudíž musíme z tréninkových důvodů nahoru. A ještě pro jistotu delší cestou! Dlužno podotknout, že mladý horal téměř celou cestu prospal v nosítku a táta v Koreji na hřebínku uklouzl na kameni a odřel si loket.
Klopýtání po kamenech ovšem přineslo odměnu ve formě výhledů, byť bohužel při ne zrovna ideálním počasí:
No dobrá, možná takových:
A jdeme dál, cesta je klasická hřebenovka, chvilku klesáme, chvilku stoupáme. V jednom stoupání se mi vybavila pohádka Princ a Večernice. Konkrétně ten moment, kdy princ Velen leze do kopce proti obrovské ještěrce. Tak na nás čekalo takovéhle líté zvíře:
Olízlo mi ruku a šlo dál...
Cestou úplnou náhodou konečně nacházíme na skále vytesaného Buddhu. Proč konečně? Protože podle šipek, které jsou dole pod kopcem, o něm víme už zhruba rok, ale stále se nám nedařilo ho najít. Je z roku 1630 a vypadá takto:
Ale pokračujeme dále, cesta není úplně zadarmo, ve vrcholových partiích se ještě ke skalám přidávají zbytky ledu a bahno. Dovolujeme si i malinko zabloudit, ať má výlet šťávu.
Postupně se dostáváme k vrcholu a zařazujeme se do proudu turistů, kteří míří z různých směrů tamtéž. Připomíná to trochu výstup na Everest tou nejsnazší cestou, prostě Václavák. Fotíme svatyni umístěnou na skále těsně vedle vrcholu a mladého horala to jako obvykle nechává chladným.
Nakonec zdoláváme i vrchol. Prohlížíme si zdejší mraveniště a prakticky okamžitě prcháme pryč. Je jich nějak moc a navíc někteří začínají porušovat fyzikální zákony, jako chlapec vlevo:
Scházíme pár desítek metrů níž a nacházíme poměrně velký areál kláštera (povšimněte si zábradlí):
Jako u všech pořádných chrámů, i zde je terasa s nádobami na kimči se zásobou na celý rok:
Kromě toho nacházíme i nezbytnou pagodu, zde zdobenou reliéfy zvířat lunárního zvěrokruhu:
Na příhodném místě posléze vymotáváme mladého horala z nosítka a postupně všichni svačíme. Konečně akce, kterou jsme synáčka zaujali!
Po svačině okouníme kolem a zjišťujeme, že přímo pod budovou, u které jsme svačili, se nachází suterénní jídelna. Vzhledem a ruchem připomíná klasickou socialistickou závodku JZD v době oběda o žních. V sekci "korejské paradoxy" má tato kombinace chrámu a jídelny své čestné místo. Ostatně posuďte sami:
Nedovolujeme si odporovat dobře míněnému nátlaku jednoho z místních, který nás tlačí do fronty a dáváme si jednu porci jídla zdarma. Dostáváme misku vývaru z chaluh a druhou misku, kde je rýže, papriková pasta, chaluhy a trocha cibule, takový jednoduchý bibimbap.
Pak už jen po sobě umýt nádobí:
A hajdy dolů. Při sestupu ještě potkáváme malinkaté korejské dítě, jak statečně stoupá po kamenech vzhůru. Při každém kroku musí zvednout nožičku minimálně nad koleno. Pepíčku, takhle vypadá výcvik malého horala. Cože, Ty se nedíváš, aha, už zase spíš...
Žádné komentáře:
Okomentovat