Nabitý víkend

...začal už v pátek v podvečer, kdy jsme se rozhodli doprovodit Elma a jeho rodiče Hannu a Topiase na prohlídku největšího rybího trhu v Soulu. Budova je to opravdu velká, srovnatelná třeba s nákupním centrem v Letňanech. Prostě velká.

Plná akvárií, ve kterých se tísní krabi, humři, krevety, chobotnice, různé druhy ryb, mušle, ústřice, sumýši a vím já, jak se to všechno jmenuje. Kráčíme uličkami a zíráme, co to na nás zírá z vody. Po sto metrech přestávám ty potvory rozlišovat a mám pocit, že jsou už všechny stejné.

V jednom místě slyšíme hlasité hulákání. Měli jsme informaci, že se v místě konají dražby, tak jsem si myslel, že jednu uvidíme. Ale stojí tu proti sobě jen dva prodejci a řvou na sebe. Chvilku koukám co bude a jak tak stojíme, dává se s námi do řeči pán, který situaci pozoruje s mírně pobaveným výrazem. Po chvíli se ho ptáme na důvod hádky a prý si vysvětlují, jak si mají a nemají přebírat zákazníky. Hmm, koukám na jejich akvária a zboží mají úplně stejné.

Asi po čtvrt hodině toho máme dost a jedeme o patro výš, kde jsou restaurace. Zkusíme si tu dát večeři. Ze dvou restaurací nás vypoklonkují, protože tady vaří jen ze surovin, které si zákazník sám o patro níže koupí. Nakonec skončíme v té, kolem které jsme už třikrát prošli. Domlouváme se na velkém menu pro čtyři osoby. Mělo by za cenu cca třiceti obědů v menze obsahovat průřez všeho možného. Protože naše zkušenosti v této oblasi končí u makrely a tuňáku, necháme se překvapit.

Postupně je na stůl nanošeno mnoho mističek, většina pokrmů je syrová:

Jediný Elmo chápe závažnost situace a s děsem v očích mizí pod stolem:

Povečeříme lehce. Po pár kouscích syrových ryb a vím já čeho dalšího, už mě nadšení z objevování opouští. Ještě zkouším ústřici, ale evidentně je to pokrm, ke kterému jsem se ještě neprojedl. Několika věcem se vyhýbám, například té žluto-oranžové věci na talíři hned vpravo od vařiče s polévkou. Nebo něco, co se nedá popsat jinak než jako louže černobílého slizu. Naštěstí polévka je výborná, na závěr mi pěkně spravuje chutě. Jen trochu kazí náladu, že rybu do ní nasekali celou. Topias nachází oko a už dál jíst nechce, já mám víc štěstí, mám kousek s kostí připomínající pilu a je na ní dokonce pár vláken masa!

Nevím, jestli to je z fotek poznat, ale seděli jsme na polštářcích na zemi u nízkého stolku. Má to obrovskou výhodu, že mimina se můžou rovnou válet na zemi a nikam nespadnou. A někteří, jako Stable man Pepa, ani neutečou!

 Kluci si dělají místní známosti, fotka je v předešlém příspěvku. Na odchodu se shodujeme, že to byl zážitek. A že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!

V sobotu dopoledne prozatím skončila moje zubařská anabáze čtvrtou návštěvou. Zub mi uzavřeli a opakovaně mi kladli na srdce, ať si doma nechám udělat korunku. Hlavní hvězdou byl ovšem zase Pepíček, dokonce některé doktorky a sestry zajímalo víc, jestli přijde Pepa, než v jakém stavu mám zub.

Hned poté, co odcházíme od zubaře, jdeme nakupovat. Ale o tom už se rozepsala máma v Koreji a k přečtení to bude vzápětí v samostatném povídání. Jen prozradím, že večer jdeme na koncert! Zatím si prohlédněte fotky a šup do dalšího příspěvku.

Plakát ke koncertu

Předsálí

Karkulín a táta v Koreji

Karkulín a máma v Koreji