Káva ve 121. patře

O Lotte Tower, mrakodrapu vysokém 555m, jsme se tu už zmiňovali. O víkendu konečně nadešel okamžik, kdy jsme ho i navštívili. Takhle vypadá zespodu zkreslený perspektivou, ale jen částečně, protože stavba se směrem k vrcholu skutečně zužuje:

Vstup samozřejmě není, mírně řečeno, zadarmo (jít v Praze s celou rodinou do ZOO je rozhodně levnější), ale je o trochu levnější, když si vstupenky koupíte předem na internetu (což je samozřejmě celé v korejštině). Vstup je v předem danou hodinu, ale naštěstí není řečeno, kdy máte odejít, takže se můžete kochat opravdu jak dlouho chcete. Samozřejmě je tu nakonec zavírací hodina, kdy vás vymetou, pokud se s díváním rozmáchnete.

Už u vstupu se snaží, abyste si uvědomili, že jdete na jedinečný zážitek (včetně bezpečnostních kontrol jako na letišti).

Dělá se to s pomocí několika místností, kterými procházíte jako přechodovými komorami, a hromadou světelných efektů:

Samozřejmě je cestou výstavka o stavbě mrakodrapu:

Pak už se nastoupí do výtahu, který obsluhují dva členové personálu. A je to opravdu potřeba, protože výtah má celkem čtyři tlačítka pater: druhé podzemní (z toho jsme jeli my), pak osmé, sto sedmnácté (zde jsme vystupovali) a sto dvacáté první! Výtah je obložený obrazovkami, ale moc si jich neužijete, protože cesta trvá minutu. Ano, je to tak rychle! Což vám potvrdí vaše uši, které pocítí prudkou změnu tlaku.

Po vystoupení z výtahu jsou k dispozici patra 117 až 122 pro volné koukání. Ve 123. patře je poněkud luxusní restaurace, tam jsme už nešli. Patro 117 je pro informaci ve výšce 472 metrů. Takový pohled na Soul můžete jinak zažít jen z letadla:

Pozorovat z výšky paneláky o 30 a více patrech, stejně jako stovky domečků nacpaných jeden na druhém je prostě zvláštní pocit. Bylo sice trochu oblačno, ale nakonec to bylo o to hezčí, protože jsme byli nad mraky a mohli sledovat, jak se převalují pod horami, které Soul obklopují. Hlavní atrakcí je vyhlídka ve 118. patře s prosklenou podlahou:

Respektive jsou celkem dvě na opačných stranách budovy. Na této jsem chtěl vyfotit malého drsňáka, který si sebevědomě vykračuje nad propastí. Tahle fotka je pořízená bezprostředně poté, co se drsňák podíval dolů a ztuhnul, aby v zápětí začal řvát:

Naštěstí je pro takové případy přítomna slečna z personálu s dálkovým ovladačem a ta umí v mžiku podlahu zneprůhlednit. Takže drsňák po chvíli opět nabyl určité množství sebedůvěry a za jistých drobných bezpečnostních opatření se opět nad hlubinu odvážil:

I na tu kávu došlo. Jmenuje se blue latte a podává se s výhledem na řeku Han ze 122. patra:

Kupodivu modrá část s lehkým nádechem citrusů se s kávou překvapivě dobře snoubí.

Na závěr ještě jedno časosběrné video z oblak:

Na to, že máma v Koreji považovala akci tak trochu za ztrátu času, jsme se nahoře vydrželi kochat dvě hodiny jak nic! Pokud budete v Soulu, jděte se tam podívat.

Korejské střípky, aneb co se nevešlo IV

Třídění odpadu:

Korejci mají propracovaný systém recykování, alespoň to tak na první pohled vypadá. Totiž v garáži máme místo, kam vytřiďujeme odpad. A co mě už zpočátku zarazilo, bylo množství specifických kategorií. Vlastně i rozesmálo, vždyť například papír se třídí do tří popepnic: Do jedné noviny, do druhé malé papíry a do třetí papíry velikosti A4. Velké papíry (třeba větší a velké krabice) se dávají ještě na zvláštní místo vedle. Na plasty se vede taky několik kategorií, včetně polystyrénu a igelitových pytlíků. Zbytky od jídla se taky hází zvlášť (k takovému místu se obzvlášť v létě přistupuje vždy se zadrženým dechem a pokud možno i zacpaným nosem). Do kompostu na zahrádce si ale člověk třeba kosti nehází, takže jak se pak s takovým organickým odpadem nakládá, to těžko říct. Jediné, co v Čechách máme navíc, je kontejner na bílé, resp. barevné sklo, tady se totiž vše hází do jedné popelnice. Ostatně posuďte sami:

Ale občas ani takové množství popelnic není nic platné. Příklad? Koupíte si krabici sušenek, tak asi dvacet deka a v ní je každá dvou a půl gramová sušenka zabalená ve zvláštním obalu, který se třídit nedá a musí se ukládat do směsného odpadu. Korejci jsou taky posedlí (teprve relativně nedávno objevenou) láskou ke kávě, kterou ale vždy zásadně pijí z papírových kelímků, i když sedí v kavárně a nikam s ní neběží. Na porcelán si tu prostě moc nehrajou (máma v Koreji: dokonce i v práci je vždy připravená železná zásoba papírových kelímků, místo toho, aby si každý přinesl svůj hrneček). Při množství Korejců a vypité kávy je to docela pěkná hromada odpadu. Prostě Korejci jsou mistři třídení i produkce odpadu v jednom...

Když už mluvíme o odpadech, motorka z následujícího obrázku vypadá, že už ji z nějakého kontejneru na tříděné motorky vytáhli. Ale i přes to, že na ní není kousek kovu nenapadený rzí, sedlo drží pohromadě jen igelit a možná průhledná lepící páska, řídítka nejsou přes igelitové pytlíky vidět (tam musí být mikroklima...) a vůbec je tak nějak celkově obouchaná a nevzhledná, jedná se vysoce funkční náklaďák. O tom svědčí prodloužená zadní kyvná vidlice a velká ložná plocha a mám pocit, že měla i jeden pár zadních tlumičů navíc. Tento peklostroj jsem viděl opakovaně jet a motor měl překvapivě zdravý zvuk. Evidentně slouží dobře:

Hmyzí okénko

Už si můžu dovolit tvrdit, že žádný další zajímavý hmyz neuvidím, protože s příchodem nočních mrazů všichni hmyzáci zalezli. Tady je výběr nejzajímavějších:

Cikáda. O těch už jsem se tuším zmiňoval. Začaly cvrkat, jen co se denní teploty dostaly ke třicítce
a dokud nespadly pod pětadvacet, pořád byly slyšet. Tato si nám sedla na síťku proti komárům, co máme v oknech. Jakmile začalat cvrkat, tak jsem ji odcvrnknul, protože to byl rachot jak od motorové pily. To by člověk do pár centimetrů velkého tvora neřekl:

Kudlanky: Jsem nadšený, protože poprvé v životě jsem je viděl ve volné přírodě. A ještě to byly poměrně velké kusy, tyto dvě měly každá kolem deseti centimetrů:

Pavouci: Toto je jediný druh pavouků, které jsem viděl v kampusu univerzity. Objevili se najednou po období dešťů v červenci téměř všude. Tkali velké sítě, běžně o průměrech 60 - 80 cm, natažené klidně v dvoumetrových mezerách mezi stromy. Sítě doplňovala další vlákna před a za rovinou sítě a vytvářela tak zvláštní 3D struktury. Něco takového jsem nikdy neviděl. Největší jedinci měli rozpětí nohou i deset centimetrů. Na začátku listopadu jako mávnutím kouzelného proutku opět všichni zmizeli.

Pak jsme se ještě párkrát seznámili s komáry (zvlášť chudák Pepíček), ale ti vypadají stejně jako v Čechách. A při rozmáznutí na zdi dělají stejné krvavé fleky. Dobře jim tak!

Podzimní haiku (podle mámy v Koreji)

Už dlouho tu nebyla nějaká tématická chvilka poezie, takže je potřeba to napravit. Tentokrát byla i snaha dodržet předepsaný rytmus haiku. Jako obrazový doprovod jsou zvoleny snímky od jezírka v kampusu (ano, i takto romantická zákoutí tu máme).

přišel listopad

je zahalen mlhou

už i list opad

Už zase mrzne!

Teploty míří pod nulu, ale naštěstí se Soulu v zimě většinou vyhýbá oblačnost. Takže se dá pěkné počasí využít k výletům. Nikoho už nepřekvapí, že jsme zase lezli do kopce, tentokrát na kopec Achasan (čti ačasan). My i Pepíček podruhé, ale ten kluk střapatá byl tehdá ještě v bříšku. Opakování výstupu mělo mimo jiné i ten efekt, že jsme věděli, jak nahoru, minule jsme totiž skoro hodinu bloudili v parku pod horou, než jsme našli správnou cestu. A nyní jsme náhodou vybrali paralelní cestu vzhůru, byla dobrodružnější než posledně, tedy těžším terénem:

Vrchol má 350m a je z něj pěkný pohled na centrum Soulu. V zimě se ale fotí obtížně, je od hory směrem k jihu a přesvětluje tu nízké Slunce. Takže kromě hřebenů hory je tu vidět jen silueta známé Lotte Tower:

Tento sloupek slouží pro pořízení panoramat z vrcholu hory. Funguje pěkně, mobil v těch dvou packách nahoře drží, hladce se otáčí, akorát má drobnou nevýhodu, nic moc z něj není vidět, všude kolem totiž stojí stromy:

Hora bez schodů v Koreji neexistuje. Pepíček na nich svědomitě pozoruje okolí a přistupuje kreativně k sezení v nosítku, čímž mámě přidává na obtížnosti výstupu. Stoupáme totiž k místu, kde se nachází pozůstatky starých pevností ze sedmého století.

Už poměrně zmrzlí pomalu sestupujeme z hřebene hory. Jsme za to rádi, nahoře hodně a studeně foukalo. Jak je možné, že je tu tak studená zima, když v létě se tu bez klimatizace nedá vydržet, to je pro Středoevropana dost nezvyklá zkušenost.
Tahle trasa je vlastně taková neustálá reklama na Lotte Tower, je vidět z celé trasy. Holt přes půl kilometru vysoký mrakodrap se neztratí...

Nejen víkendovou turistikou živ je člověk. Sv. Martinovi to z Čech přes Asii docela trvalo, takže do Soulu dorazil až 20.11., kdy padal první sníh. Na některých místech se milimetrová vrstvička udržela, takže padali i někteří chodci a jezdci na skůtru.

Máma v Koreji se připravuje na rozlučku se svými kolegy, takže jsme nakoupili dárečky - vzorek od každého českého piva, co bylo v obchodě, vynechali jsme jen nejznámější plzeňské.

Mámu v Koreji při nákupu taky už podruhé ohrožovala jedna položka sortimentu obchoďáku (tohle se Vám u Lidla prostě nestane):

Zimě zdar! Nebo zmar! Jak komu vyhovuje...

Podzim vymknutý z kloubů

Ačkoliv jsou fotky staré týden až čtrnáct dní, přesto si dovolím je tu pro ilustraci předvést. I na nás totiž už došlo, v noci mrzne, přes den se teploty jen horko těžko dostanou nad nulu a většina listí už opadala. Také si rádi zpětně prohlédneme, jak se podzim v Soulu vybarvil. První fotky jsou z kampusu:

Další série fotek je z okolí Národního muzea Koreje:

A nakonec opět najděte deset rozdílů na následujících fotkách (první je z ledna 2017 a druhá z listopadu):

Najdi 10 rozdílů

Už dlouho se tu neobjevil kvízový příspěvek na téma Najdi 10 rozdílů, tak tady jeden je:

Dobrou chuť Vám přeje Hrůza & Hrůza!

Aktualitka - zemětřesení (podle mámy v Koreji)

Tak jsme se konečně taky dočkali! U sousedů v Japonsku to mají na skoro denním pořádku a tady pořád nic. Až do dnešních dvou hodin odpoledne, kdy se v kanceláři rozdrnčely většině korejských kolegů mobily. Přišla jim totiž varovná zpráva o zemětřesení u Pohangu, což je zhruba na opačné straně země od Soulu, takže celkem daleko od nás. Podle prvních zpráv mělo 5.5 stupně. Výsledkem bylo, že většina lidí si ničeho nevšimla (včetně táty v Koreji a Pepy), ale ti, co zrovna seděli na kancelářské židli, jako třeba já, si všimli jemného (sotva vteřinového) zachvění.
Pevné půdě pod nohama zdar!

Od svítání do soumraku

V sobotu ráno mě máma v Koreji vytáhla z postele už ve 4:20 (jen pro porovnání, to bylo v Čechách 20:20). Pepíček se v noci budí průběžně, takže pro něj se nic mimořádného nedělo. A prvním metrem...

 ...jsme jeli kamsi k centru Soulu na malý kopeček zvaný Eungbong (s 94 m. n. m. asi nejmenší kopec, který jsme v Soulu zdolali), na vrcholu s pavilónem v korejském stylu, abychom zde pozorovali východ Slunce. A nebyli jsme kupodivu jediní, koho to napadlo, místo to je zřejmě pro tyto účely populární, protože před námi už tam mrzli dva fotografové s o poznání lepším vybavením. Počasí nám přálo, bylo úplně jasno! Takže se můžeme pochlubit několika záběry industriálního panoramatu za svítání a východu Slunce (mimochodem, ta vzdálená špička přibližně uprostřed snímku je známá Lotte Tower, svou výškou 555,7 m a 123 patry nejvyšší budovou v celé Jižní Koreji):

Pokoušel jsem se vytvořit časosběrné video, ale trochu to kazí automatika foťáku, takže není vidět rozjasňování. No, posuďte sami:

Ještě přidám fotku pozorovatelů. Všimněte si, jak jsou rádi, že nezmrzli a konečně můžou do tepla!

A když už nás s Pepíčkem máma v Koreji k večeru vyhnala z bytu pod průhlednou záminkou úklidu, našli jsme si hezké místo v kampusu a podívali se na západ Slunce, ať to máme komplet:

Jinak ze zbytku dne fotky nemáme, protože jsme se během dne doma zotavovali z brzkého vstávání!

Jak snídáme?

Snídáme nekorejsky. Ona totiž korejská snídaně vypadá stejně jako oběd a večeře (= pálivá polévka s kimči a rýží, případně rýžová kaše naslano s řasou) a to už by na nás bylo trochu moc! Ještě je tu běžné jíst něco typu kontinentální snídaně (toast s marmeládou), ale to se brzy přejí. Jak to tedy řešíme?

Poněkud to rozvedu. Zdálo by se, že jediný živočich, kterého tu v Koreji musím udržet naživu, je tento:

Samozřejmě, je prioritou. Ale kromě něj ještě udržujeme naživu ještě další organismus. A sice tzv. tibetskou houbu, která nám vyrábí kysané mléko. A tady je můj úkol o mnoho jednodušší. Celý postup je následující: Stačí připravit si sítko a nádobu. Pak vezmu láhev se směsí kysaného mléka a houby:

Naliji vše do sítka a přecedím:

Houbu vrátím do lahve, naliji jí čerstvé mléko a nechám pracovat. Většinou v lednici, aby přeměna mléka byla dostatečně pomalá (několik dní až týden) a my měli čas zpracovat výsledek. Kysané mléko totiž dále necháme vykapat přes plátno:

A získáváme tvaroh (aspoň my tomu tak říkáme), který používáme pro výrobu pomazánek k snídani. Děláme například tvarohovou pomázanku s tuňákem, nebo s lososem, nebo s kořením, nebo a la budapešť, také s vejcem a hořčicí. Pomazánku mažeme přednostně na francouzskou bagetu, ta jediná z běžně dostupného pečiva není sladká. Ještě k ní občas jíme toastový chléb, ale i ten je potřeba pečlivě vybírat, často bývá výrazně nasládlý a připomíná spíš vánočku.

Aby se nám pomazánky nepřejedly, máme i alternativní řešení. V Koreji je k dostání Emco müsli české výroby (místní si do mléka obvykle sypou "cereálie" plné veselých chemických barev a chutí), samozřejmě míchaná vajíčka a celkem dobré jsou některé bílé jogurty a samozřejmě sladké pečivo. O pečivu, a především pekárně Jean Boulangerie, už tu příspěvek byl, ale tohle jste určitě ještě neviděli, co?

Kdyby to neprodávali ve stánku spolu s koláčky, považovali bychom to nejspíš za něco vyvřelého nebo plesnivého. Tajemství tohoto nechutného vzhledu spočívá v kombinaci rýžové mouky a černého sezamu, takže se to ve výsledku jíst dá.

Chybí mi tu ovšem sýry, většinou jsou to jen nechutné plastové náhražky, ve srovnání s nimiž je i Veselá kráva kulinářským zážitkem. Pokud se objeví nějaký kvalitnější sýr, je dovezený, neboli dost drahý - zlatý eidam! Šunka v Koreji není, i když na některých produktech je to napsáno, jedná se ale o spam. Nakonec jsem si nechal marmeládu, alespoň v tomto ohledu jsme si polepšili - mají tu výbornou z místních pomerančů rostoucích na ostrově Jeju.

Až si budete dávat k snídani rohlík s máslem a šunkou, vzpomeňte na mě, je to jedna z prvních věcí, kterou si budu po návratu přát.