Štědrý den podle mámy v Koreji

Ačkoli to byl náš první Štědrý den v rodinném módu a ještě ke všemu na dálném východě, proběhl až nečekaně podle scénářů z předchozích let. Takže od rána až do večera spoustu práce a jako obvykle žádný čas na kvalitní poobědový spánek. Po snídani bylo samozřejmě potřeba vyšůrovat celý byt. Úklid se nám protáhl na celé dopoledne díky tomu, že uklízet mohl vždy jen jeden z nás, protože druhý musel dopřávat Pepovi podněty, aby se nenudil, tj. neřval jak tur.

Po vybudování Potěmkina v naší skromné domácnosti jsme se místo oběda vrhli na přípravu bramborového salátu, aby měl čas se řádně rozležet. Jsme právem hrdí na fakt, že na tento principiální bod štědrovečerní večeře se nám podařilo v nedaleké samošce sehnat všechny potřebné suroviny, akorát bulvu celeru nahradila jeho řapíkatá varianta. Dokonce jsme sehnali i okurky, které byly ovšem z dovozu (rakouské) a tudíž nás stály skoro jako čtyři obědy v menze. To se příčilo mé drobné charakterové vadě (držgrešle), takže to nakonec rozsekl Honza s tím, že si je přeje pod stromeček. Co bych tomu svýmu klukovi na Vánoce nedopřála, že. Pak už tu byl jenom menší zádrhel s korejskými brambory. Jsme v Asii, takže něco jako varný typ A, B a C tu neexistuje, prostě jsou tu jedny brambory (a pak ještě spoustu divných brambor, jako batáty, topinambury atd.). Vlastností těchto brambor je, že nemají skoro žádnou chuť a jsou dost tvrdé po celou dobu varu (cca 15 minut) až do jedné chvíle, kdy se to zlomí a jsou v mžiku rozvařené. Protože nemáme tento okamžik ještě dobře podchycený, byla to ve výsledku spíš bramborová kaše, ale chuťově uspokojivá (díky rakouské okurky!). 

Když byl salát hotový, zjistili jsme, že už je třeba Pepu vyvenčit a není čas na vaření oběda, takže jsme si rozdělili poslední instantní nudlovou polívku napůl a vyrazili jsme. Abychom došli zpátky a nepadli hlady, zastavili jsme se cestou v místní vyhlášené pekárně Jean Boulangerie. Že Vám to nezní moc korejsky? Tak to je v pořádku, tady má většina podniků tohoto typu francouzský název, i když půlka sortimentu je narvaná sladkou fazolovou pastou. Těsně pred svátky bylo v pekárně tak živo, že se člověk zařadil do fronty k pokladně už před vchodem do prodejny a pečivo si vybíral při pomalém posouvání ke kasám. Takže se vyplatí umět číst rychle hangeul (korejská abeceda), aby si mohl vybrat něco, v čem není jenom fazolová pasta. (nebo, což v našem případě funguje lépe, vyzkoušet postupně všechny druhy pečiva a zapamatovat si, čemu se příště vyhnout).

Cestou zpět domů bylo potřeba vyřídit ještě jeden principiální bod tohoto dne – vánoční stromek. V Koreji se sice dá sehnat, ale jenom plastový, což je fuj, takže jsme zvolili variantu upižlej si sám (nenápadně samosebou) a přinesli si domů dvě větve korejské borovice (takový druh určitě doma nemáte, co?). Jako stojánek nám posloužila plechovka od podprůměrného černého japonského piva Asahi (mercí černý Kozle, za to, že jsi!). Ozdobičky jsme rafinovaně nahradili zbytkem balícího papíru natrhaného na proužky. Výsledek posuďte sami:

Pak už zbývalo jenom hodit na pánev filety (nejspíš) z tresky  a vytáhnout z lednice dobře odleželý salát a Franziskaner, nejlevnější pivo ze samošky. Ano, je to skutečně tak, můžete si dát buď klasický německý weissbier v přepočtu za 40 korun nebo dražší korejskou břečku. Abychom ale korejské produkty jenom nehanili, jako aperitiv posloužilo sladoučké korejské víno (pozor, z hroznů, ne švestek), jediné svého druhu. Půl litru přijde taktéž na cca 40 Kč, takže nekup to. Mimochodem, Pepa všechno toto odmítnul, dal si k večeři mlíko a protože věděl, že letos k Vánocům už nic dalšího nedostane, zalomil to a my jsme se konečně mohli vrhnout na rozbalování dárků z vánoční besídky. 

Sami vidíte, jak hodnotné jsou to dary. Co v Koreji nemá roztomilý zvířecí obličejík, není hodno býti vánočním darem. Málem z toho byla menší rodinná rozepře, protože jsme se Honzou nemohli dohodnout, kdo si vezme kterého pokémona. Taky zatím nevíme, co si počít s praktickou kapesní biblí v korejštině.

Na závěr bych ráda dodala, že hlavní zásluhu na štědrovečerní večeři, úklidu domácnosti a stromku má můj drahý muž, jelikož já jsem většinu času kojila, a tímto mu upřímně děkuji ☺

Aktualita: Sníh v Soulu

I v Soulu, který je výrazně jižněji, než Čechy, padá sníh. Udělal jsem při dopolední procházce pár ilustrativních fotek, tady jsou:

Když se sníh dobře nahrne, zapadne do něj kočárek i do půl kolečka!

Jedna z mála cest, kde ještě neposolili. Naštěstí jedna z mála..

I za sněhu a při teplotách kolem -5°C se ale nemůže zastavit skůtrová doručovací mašinerie

Celý den má svítit Slunce, odpoledne už sníh nebude. Ale to mi s perspektivou dalšího tlačení kočárku, vůbec nevadí.

Můj souboj s plísní

Naše budova nemá tepelnou izolaci. To má kromě toho, že musíme vytápět balkón, i další nepříjemný následek. Zeď vedle balkónových oken promrzá, kondenzuje na ní voda a roste nám tam kolonie exotických rostlinek. Naštěstí nyní už můžu říct: tedy rostla!

Posuďte sami, tak vypadala zeď s našimi nechtěnými pěstitelskými úspěchy již po třech týdnech našeho pobytu:

A co teď s tím? Doma bych nemilosrdně vyhubil vše, co na stěně roste, Savem proti plísním. V Koreji bohužel Savo není. I hledali jsme. Kdybych potřeboval, aby plíseň voněla po olivách, růžích, zeleném čaji, nebo měla hladkou pleť bez vrásek, uspěji na prvním rohu. Korea je totiž posedlá přírodní kosmetikou. A prý je i kvalitní. Ale protože tady na dovolené jsem já a ne plíseň, bylo třeba postupovat dále. Po několika neúspěšných návštěvách obchodů s domácími potřebami nakonec Maruška levně koupila v obchodě Daiso láhev s chemikálií. Nevíme, co je na ní napsané, je to celé korejsky, ale byly tu dva náznaky, že možná jde o to, co potřebujeme. Takové světélko na konci tunelu. První byla číslovka 99,9%. To známe všichni z reklam, protože takový prostředek hubí příslušné množství všeho, na co si vzpomenete. A druhý? To byla celá řada varovných obrázků: lebka, používat rukavice, nekoupat v tom děti, atd. Navíc je tu ještě uzávěr s patentem, aby ho nemohly otevřít děti. Když jsme po pěti minutách pokusů překonali i tuto překážku, z láhve nesměle vyvanul neklamný zápach chloru. Světélko na konci tunelu se změnilo v zář srovnatelnou s výbuchem supernovy. Začalo být jasné, že souboj se změní v genocidu. Láhev vypadá takhle:

Zbývalo už jenom vyřešit, jak prostředek na zeď naneseme. Abychom plíseň zmátli, Maruška koupila rozprašovač s nádobkou ve tvaru jahody (opět v obchodě Daiso). Uznejte sami, co byste čekali z takové nádoby?

Teď už byl osud plísně zpečetěn. 25.12. jsem vyzbrojen trenkami, tričkem s dlouhým rukávem a rozprašovačem, vyrazil na zteč (i datum bylo zvoleno tak, abychom plíseň ještě více zmátli).
Zeď bělala prakticky před očima. Během deseti minut bylo hotovo.

Z lítého boje si odnáším šrámy ve formě chlorové batiky na rukávech trička.
Odměnou za úspěšnou akci je nám bazénový yápach na balkóně a v jednom pokoji, který jsme používali jako přechodovou komoru. Ostatně ten už třetí den větráme. Vůní letošních Vánoc tak byl nakonec nikoli františek, ale chlórový odér (pokud tedy zrovna nebyl přehlušen "vůní" linoucí se z Pepíčkových plen).

Vánoční večírek po korejsku

Maruščina pracovní skupina pořádala 22.12. vánoční večírek. Bylo plánováno, že budeme při té příležitosti oficiálně představeni. Tedy já a Pepíček.

Pro cestu do vybrané restaurace byl vybrán autobus. Bohužel, cesta byla v době dopravní špičky. Autobus byl naplněný po okraj. Pepíčka jsem měl v nosítku na břiše oblečeného do teplot, které byly venku. Tedy kolem nuly. Ale autobus se rychle vydýchal a posunoval se po trase jen velmi pomalu. Pepíčkovi bylo horko a začal brečet na celý autobus. Naštěstí restaurace byla relativně blízko, takže jsme mohli vystoupit a jít pěšky. Mimochodem, doprava byla tak pomalá, že jsme se do cílové zastávky dostali před autobusem, kterým jsme původně jeli.

Cestou koukám na panorama okolních mrakodrapů a začínám chápat, proč se hypermoderní část děje v knize Atlas oblaků odehrává v Soulu. Tedy já viděl jen film...

Ale zahnuli jsme z bulváru za roh a jsme ve změti malých uliček, kde svítí spoustu neónů.

Na tomto smímku je dole na plakátu pán, který je, jak jsem se dozvěděl, takovou korejskou obdobou kuchaře Pohlreicha. Objevuje se v televizních show, a má vlastní síť restaurací.

Restaurace se jmenuje takto:

Je po korejsku útulná. Na ploše menší než plocha průměrného českého obýváku sedí asi 30 lidí. (Servírka v takovém podniku musí být opravdu velmi drobná, jinak se mezi lidmi neprotáhne).
Ale zase je výhodou, že máme podnik celý pro sebe.

Restaurace má kupodivu vánoční výzdobu. Tady je celá:

Velikost bistra je vidět zhruba na následující fotce. Při focení stojím zády opřený o vstupní dveře:

V restauraci byl jeden velký stůl a dva malé pro čtyři. Při příchodu jsme byli posazeni k malému. Osobně mi to přišlo divné, když se máme družit, tak proč nás odstrkují. Ale co, oni jsou tu doma, tak ať si to udělají, jak chtějí. Ke stolku nám přidělují dva studenty.

Hned zpočátku dělám trapas. To když si nalévám makuli (zkvašený rýžový nápoj s obsahem alkoholu kolem 5%) do skleničky na pivo, místo toho, abych si ho způsobně nalil do připravené mističky.

Aha, už vím, proč nás dali k separé stolu. A ti dva studenti museli panu profesorovi vyvést něco hrozného...

Jídlo bylo vynikající. Měli jsme polévku s plněnými knedlíčky, salát a nakonec bůček (prý zde velmi populární):

Večer celkem poklidně ubíhá, Pepíčka má převážně Maruška. Sedí na klíně. Většinou kouká, hodně slintá, občas pobrekává a jednou si, s prominutím, krnkul tak, že se vyboulily dveře. Snažíme se drobně konverzovat s našimi korejskými spolustolovníky, ale společných témat je zatím málo (Maruška má z předchozí zkušenosti s korejskými studenty úplně opačný dojem, prý docela bujará konverzace). Mimochodem, jeden vyjadřuje údiv nad tím, že miminko má nehty, myslel si, že rostou až později. Tak hned Pepíčka vyfasoval do náruče, ať se cvičí...

Druhý je zase unesený z Pepova naštvaného výrazu. Ten vypadá z profilu asi takhle:

Vlastní představování probíhá během předávání dárků. Tady si dovolím ještě jednu vsuvku. Dopředu bylo avizováno, že se očekává, že člověk opatří dárek do hodnoty 10 000 wonů (cca 200 Kč). My se snažíme vybrat něco, co bude aspoň trochu evokovat Česko. Nakonec kupujeme po dvou plzních. Cena bohužel odpovídá...

Každý dárek byl pak opatřen číslem. Dárky si losujeme. Začíná nejváženější člen, čili profesor. A vždy ten, kdo obdarovává, se krátce představí. Slyšel jsem spoustu představení se v korejštině, dokonce i Maruška dala dvě věty v korejštině. Já většinou rozuměl jen pozdravu. Ale nevadilo to. I přesto působí představování mile.

Nakonec se na stole objevují dorty. Čokoládový:

A s jahodami:

Jejich výzdoba je vánoční, tak nějak asijsky přeplácaná. A hlavně tam musí být něco, co barevně bliká. Tady to byl umělohmotný stromeček na čokoládovém dortu.

Poprvé v životě jím dort hůlkami. Je to ještě pikantnější, že si musíme hůlkami doslova ustřihnout kousek dortu z velkého klínu, který je společný pro celý stoleček. Chutná dobře, stejně jak obdobný dobrý dort u nás. Mimochodem, v Koreji se nám běžně stává, že pečivo chutná výrazně jinak, než bychom na první pohled řekli. Tady je to světlá výjimka.

Během večera se ještě seznamujeme s rodinou Maruščina amerického kolegy Jonathana. Má korejskou manželku a tříletou dcerku. Postupně muchlují Pepu:

Kolem deváté večer se loučíme. Pepíček usíná až teď, vydržel koukat (řvát) celý večer!

Dárky, které jsme dostali, jsme si schovali až po stromeček. Na ty jsem se těšil, protože byly opravdovým překvapením. Hlavně na to, jak se k výběru dárků staví místní. A taky jsem čekal něco ujetého.

Nebyl jsem zklamán! Tady jsou:

Čokoládové dortíky z piškotového těsta plněné hmotou typu marshmallows a odpadkový koš se zvířecím ksichtíkem.

A tady je druhý:

Pokémoni (jako slepovačka, kdo jako malý lepil modely letadel, tak ví, je to úplně stejné) a to zelené vepředu je kapesní bible v korejštině.

Hezké svátky ještě jednou!

Nákup dětské postýlky

Jak už jsem psal, v bytě nebyla dětská postýlka. Takže Pepíček musel několik prvních nocí spát v kočárku. Ani neprotestoval. Nicméně nám bylo jasné, že mu to nemusí do budoucna vydržet. Ostatně s nákupem postýlky jsme počítali už v Česku. Říkal jsem si, že v Soulu se taky musí rodit děti a musí někde spát. Takže nákup nebude problém, určitě na nějaký obchod s nábytkem narazíme. Jenže chyba lávky. Kdybych chtěl mandarinky, ponožky, ryby, rýži, tak není problém. Ale postýlku?
Kde se koupí v Česku postýlka. V Ikee přeci. A v Soulu? Tak schválně, je tu vůbec Ikea? Hleďme, je! Jedna na celý Soul. Ale Soul je velký. Takhle například vypadá síť metra:

Nebude na druhém konci? Máme kliku, není. Musíme jen dojít čtvrt hodiny na stanici Nakseong-dae (v kolečku), přejet na stanici Gwang-myeong (čtvereček) a zase asi deset minut pěšky k Ikee.

To bude jednoduché, maximálně dva přestupy, mapu trasy od metra k Ikee máme vyfocenou.

Navíc ze zkušenosti víme, že všude možně jsou otevřené WiFi. Krabici 130x70 cm a 11 kg hravě unesu.

Po jedné hodině odpoledne balíme kočárek s čerstvě nakojeným Pepou a jdeme procházkou ke stanici. Do metra vedou výtahy a i na přestupu mezi zelenou a tmavě modrou linkou jsou výtahy. Náladu mám optimistickou. Sice všechno tak trochu trvá, většinou nám první metro ujíždí, ale co, je to výlet. Souprava metra na tmavě modré trase zrovna nejede do naší stanice, ale co vystoupíme o stanici dřív (Siheung) a počkáme na to správné.

Na stanici Siheung jsou si 4 nástupiště. Spojené jsou přechodem bez výtahu. A do naší stanice jede vlak z jiného nástupiště. Nevadí, neseme kočárek 10 m nahoru po schodech a zase 10 m dolů. Jsme na správném nástupišti, všechno jde hladce. Nadšeně pózuji u projíždějícího vysokorychlostního vlaku.

Akorát je trochu podezřelé, že na nástupišti je velmi málo lidí. A taky, že metro už čtvrt hodiny nejede. Už je po půl třetí. Bloumáme po peróně a nacházíme vylepený papír, kde je spousta korejských znaků a latinkou napsáno "Time table". Luštíme, až se z nás kouří. A vypadá to, že naše metro jede až za 2 hodiny! Ještě chvíli nerozhodně čekáme.

Klesám na mysli, navrhuji návrat. Maruška rozhodně odmítá, už je v tom utopeno spoustu času a úsilí. Čas pro plán B. Dojedeme na stanici Seoksu, to je jen jedna stanice po původní trase a dojdeme delší cestu do Ikey. To znamená zase tahat kočárek nahoru a dolů po schodech mezi peróny. Ale co!

Těsně nám ujíždí metro, ale do dalšího, celkem plného, už se vejdeme. Jsme na Seoksu. Zase přechod. Nahoru vlečeme kočárek, ale dolů, ven ze stanice, je výtah, bezva! Podle Slunce, klonícího se k západu, určuji světové strany a chystáme se vyrazit. Astronomie se hodí vždycky a všude! Ještě se pro jistotu koukám na příhodně umístěnou turistickou mapu.

A to byla další chyba. Snad rozrušením, únavou, kombinací obojího, nebo něčím jiným, jsem vydedukoval, že jsme opět špatně a musíme 3 stanice zpět. No, ověříme to pomocí navigace. Aha, nemám staženou mapu Koreje. Tak se připojím na nějakou WiFi. Hmm, není tu žádná otevřená. Chvíli bezradně koukáme. Rozhodujeme se, že jedeme tedy ty 3 stanice zpět. Tak zase výtahem nahoru a po schodech dolů.

Před nosem nám ujíždí metro, nevadí, stejně bylo nacpané k prasknutí. Čekáme deset minut, čtvrt hodiny na další. Přijíždí stejně obsazené metro. Klesám na mysli. Najednou se jako zázrakem udělá místo akorát pro kočárek. Rychle nastoupíme. Stojíme úplně na kraji. Ohlížím se, za mnou hrozen lidí. Chudáci, budou muset čekat na další metro. Zase vedle! Nebudou! Najednou mě do zad začne něco mohutně tlačit. A já zase na oplátku tlačím kočárek jako beranidlo hlouběji do nitra soupravy. Cítím trochu paniky. Jsme tu všichni, jedeme! Na kočárek je nalepeno asi 10 lidí. Ale uklidňuje mě, že kolem kočárku se udělal kruh korejských babiček a dokonce mají snahu odstrkovat toho pána, co nám batohem demoluje korbičku. Cestou začíná Pepíček pobrekávat hlady.

A je tu naše výstupní stanice. Gasan Digital Complex se jmenuje. Nejen my, ale všichni chtějí vystupovat. Ze všech stran se tlačí. Začínají mi zvrhávat kočárek. Panika! Rozháním se a vší silou odstrkuji dav. Je mi jedno, co jim udělám, jde mi o dítě. Pepíček dramaticky řve (dlužno říct, že to má dobře nacvičené ;-) Vystupujeme. Urputně dýchám!

Rozhlížíme se. Je potřeba nakrmit saň. Vycházíme ze stanice. Kam teď? A hele kavárna! A druhá! Zastavujeme v podniku jménem Hollys cafe. Je to útulná kavárna, ale kafe mají v přepočtu za stovku. (To je víc, než cena oběda v menze.) Co se dá dělat. Maruška začíná kojit. Zjišťujeme, že vlak, na který jsme měli původně dvě hodiny rezervu, nám právě ujíždí.

Přichází spása v podobě otevřené WiFi. Stahuji mapu Koreje do navigace a nacházím aplikaci s jízdním řádem metra. Další metro do stanice Gwang-myeong jede za hodinu, kolem půl šesté. Snad ho stihneme! Ještě údržba dítěte:

Stihli! Konečně z té správné stanice jdeme k Ikee.

 V Ikee jsme jako doma, určitě stihneme zpáteční metro v sedm, to další totiž jede až za hodinu.

Zase vedle! Vevnitř je hlava na hlavě. Postupujeme jen velmi pomalu. Ale úspěch, nacházíme dětské oddělení. Tady už to umíme. Fotíme cedulky.

Vnitřek obchoďáku je standardní. Ve skladu jsme jako doma. Beru z regálu krabici s postýlkou. Pohoda, tu odnesu kamkoliv.

Už po padesáti metrech u pokladen si to nemyslím.

 Ve frontě přemýšlím, co s tím. Koukám se kolem, je to tu jak o Vánocích v Ikee...

Těsně před pokladnou nabízí 10m provazu a dostávám nápad.

Přivážu krabici k batohu. To musí jít lehce. Ehm, zas tak ne, ale postupuji. (Prý se vyskytl minimálně jeden místní, který by rád věděl, jestli bude nápad fungovat, ale nemá dost času čekat, než to domotám.) Přivázáno! Opatrně se zvedám a drží. Jen trochu jistím rukama, aby se nekývala.

Pomalu vyrážíme na metro. To v sedm nám už stejně ujelo. Času nakonec využije Pepíček, protože si vzpomene, že má hlad. Na peróně si děláme útulný kojící koutek. No, je kolem nuly.

Cesta zpět už je přímá a jednoduchá. Dokonce se s krabicí na zádech vejdu do autobusu. Složit postýlku už je takřka dílem okamžiku.

Malé překvapení nás čeká, když si vyndavám z kapsy obal od provazu. Hádejte, kde se vyrábí?

Mámou v Koreji

Následující příspěvek nevyjadřuje stanovisko redakce tohoto noblesního blogu a Táta v Koreji za něj nenese žádnou zodpovědnost. ;-)


Do pracovního procesu jsem byla zapojena velmi svižně. Už druhý den jsem měla za sebou tři mítinky, napsány tři veledůležité reporty, sesmoleny tři powerpointové prezentace a podepsáno x papírů, prostě vědecká práce, jak se patří. Pak už nastal jenom obvyklý problém, se kterým jsem zápasila i při předchozím pobytu zde, a to nesynchronicita vzorků a měřícího času. Totiž, že máte buď jedno, a nebo druhé, ale nikdy ne obojí zároveň. Tedy shrnuto, za jedinou smysluplnou práci zde lze zatím považovat pouze kojení (a Pepa by se mnou zajisté souhlasil). Když už jsme u toho kojení, musím tu zmínit jednu podstatnou věc. Zatímco v obvyklé situaci, kdy je na rodičovské dovolené matka, je kojení jen a pouze její práce, v našem případě s Honzou je to se zásluhami fifty fifty. Kdyby totiž Honza třikrát denně nevozil Pepu k nám do práce, žádné kojení by se nekonalo.

Krmení dravé zvěře probíhalo zpočátku poněkud nedůstojně na schodech do suterénu (Pepovi to teda bylo dost jedno), jakmile se ale tato skutečnost donesla k naší paní sekretářce, zajistila mi přístup do seminární místnosti. Zde můžu v době, kdy se nekonají přednášky, v klidu kojit a Honza se mezitím pohodlně vyspí na lavici (jak se hodí tato dovednost, zřejmě pilovaná léty praxe na přednáškách na FELu). Jak se později ukázalo, na problematiku kojení se vrhlo celé administrativní oddělení centra pro korelované elektronové systémy (Byla to zřejmě první situace tohoto druhu zde, podobně jako předtím moje těhotenství. Ponaučení: příště už žádnou ženskou nebrat, alespoň dokud se nezavedou genderové kvóty jako v EU.) a s překvapením zjistilo, že na kampusu existuje za tímto účelem i speciální místnost s gaučem. Ještě jsme ji tedy nevyzkoušeli, ale Honzovi by se tam určitě spalo o dost líp. Pro případ, kdy se v seminární místnosti zcela výjimečně nekojí, ale přednáší, máme v záloze počítačovou laboratoř. Na dveřích je seznam pravidel, které tak nějak v principu porušujeme, např. nekonzumovat žádné potraviny, nicméně při pohledu na Pepu zatím vyměkl každý Korejec a byl klid.

Navíc má tento systém kojení další nečekané dopady, týkající se například shazování
poporodních kil. I toto je v našem případě oboustranné. Když totiž člověk musí tlačit několikrát denně kočár s tloustnoucím Pepou do kopce (a že je jich tady na úpatí pohoří Gwanak dost) a pak za to dostane v menze k obědu trochu rýže, zkvašeného zelí a polívky z ředkve, utahuje si opasek již po prvním týdnu. V tomto předvánočním čase je to prostě dieta k nezaplacení. No a nakonec je tu ta laktační psychóza. Mě se tedy naštěstí vyhnula, ale s jistým zpožděním dopadla druhý týden tady v Soulu na Honzu, a to konkrétně 13. prosince, kdy na mě po příchodu domů vrhnul poněkud prázdný pohled. Pepa, visící na jeho pravačce, naopak vrhal pohledy plné naděje, že jako teď to teprve roztočíme, když jsme doma všichni tři. Bleskurychle jsem Honzovi odebrala dítě, než s ním stihne skočit z našeho balkónu  v sedmém patře a jala se přebalovat. Nic jiného mi ani nezbývalo, neboť jsem byla upozorněna, že se ten den zechcal při výměně pleny již tolikrát, že už Honza nemá sílu v tomto sisyfoském úsilí dále pokračovat. (Problém byl v tom, že Pepíček se počůrával opakovaně ve chvílích, kdy jsem mu sundal plenu. Takže většinou počůral vše v okruhu půl metru. pozn Táty v Koreji ) Já se do toho naopak s chutí vrhla, protože po těchto plodných dnech, plných reportů a formulářů, mám o sisyfoské práci diametrálně odlišnou představu. Honza se přesto zatím nevzdává naděje, že rodičovská dovolená je od slova dovolená. Minimálně brzké ranní vstávání ze svého programu zcela vypustil. Možná právě proto zatím skoro nic nestíhá, krom transportu Pepy ke mě do práce a zpět. Například oholit se nebo si ostříhat nehty byl v prvních čtrnácti dnech nepřekonatelně těžký úkol.

Jinak nevím, jak vy, ale my už máme na Vánoce perníčky napečeny. Říkáme jim Pepparkakor a jakákoli podobnost s názvem produktu jistého švédského výrobce nábytku, který má tady v Soulu pobočku, je čistě náhodná.

Vánoční přípravy

V čase vrcholícího předvánočního shonu (bláznění) v Česku, se toto téma tak nějak přirozeně nabízí. Navíc se mě na to tuhle ptal Honza Žbánek.
Jak je to tedy s Vánoci v Koreji? A jak je to s přípravou? Podle toho, co vidím kolem sebe, Korejci Vánoce veřejně moc neprožívají. Prý je v Koreji asi 40% křesťanů. Ostatně kostel je ve městě na každém rohu. Ale protože tady Vánoce nemají tradici, nemají ani komerční potenciál. Takže dnes 18.12. kdy je zlatá neděle a celé Česko je obtočené svítícími řetězy, ověšené kouličkami a burácející koledami, v Koreji musíte pečlivě hledat. Ale moc jsem nenašel. Jediná místa, kde jsem nějaké vánoční téma viděl, byly řetězce, třeba prodejna řetězce pekařství Paris Baguette:

Ten samý podnik si připravil i vánoční nabídku:

Řetězec s domácími potřebami Daiso vyhradil Vánocům celou jednu uličku:

Výzdoba z jednoho obchodního prostoru, kam jsme utekli do azylu před zimou a hladem během prvního víkendu:

Venku byl ještě ze světelných řetězů zrekonstruován tvar jediné astronomické památky v Koreji - astronomické věže z historického hlavního města Kjondžu:

A to je vlastně všechno. Tržiště, restaurace a jednotlivé obchůdky nic. Přidám ještě fotku vyzdobeného kostela:

A naposledy ještě, jak asi vypadají sobi korejského Santy:

Bydlíme!

Už jsme se jakž-takž ubytovali v BK International House.

BK International House

BK House je taková kolej pro zahraniční pracovníky SNU (Seoul National University), má 2 části. V části B jsou garsoniéry, v té bydlela Maruška letos na jaře. V části A, kde bydlíme my, malé byty, my máme 3+kk.
 Byty jsou zařízeny. Ale oba typy bytů mají přibližně stejné množství nábytku. To v praxi znamená, že garsoniéra je nábytkem naplněna tak akorát. A náš nový byt má zase dost volné podlahové plochy. Třeba jeden pokoj je úplně bez nábytku. V obýváku s kuchyňským koutem je tipněte si: ano, kuchyňský kout a navíc ještě stolek pod televizi. Celé zařízení místnosti se vejde na jednu fotku:

Obývák + kk

Počítám, že výhody tohoto uspořádání pocítíme při uklízení. Vlastně už jsem pocítil. Vytírání opravdu nic nepřekáží a není potřeba utírat prach z poliček, které tu nejsou.

Ačkoliv je ubytování myšleno pro rodiny, je tu jen jedna postel pro dva. A dětská postýlka už vůbec. (Mimochodem, nákup dětské postýlky vydá na jeden výživný článek.)

Ale máme balkón. Délky kulečníkové dráhy. Zasklený velkými okny s hliníkovými rámy, kterými báječně utíká teplo. Počítám, že to "oceníme" jak teď v zimě, tak později v létě. Celá situace je ještě pikantnější. Na balkóně se nachází pračka, radiátor klimatizace, plynový kotel, který nám hřeje teplou vodu na mytí a také topí. A celkem 6 kohoutků na vodu. Tedy dost potrubí. A pochopitelně je tu nebezpečí, že v mrazech může cokoliv z toho zamrznout. Ano, v Koreji mrzne, -15 °C tu není nic nenormálního. Takže je vydáno nařízení, že v zimním období se nesmí zavírat velká posuvná okna z bytu na balkón. Aby byl neustále vytápěn teplem z bytu!

Balkón

Naštěstí kotel a podlahové topení je natolik výkonné, že nemáme problém. Jen je člověku líto, že topí pánu bohu do oken.

V BK House nám nehrozí, že bychom někde zapomněli klíče od dveří. Žádné klíče nemáme. Do pokoje se dostaneme na číslicový kód a do budovy na číslicový kód spojený se scanem hřbetu ruky.

Scaner hřbetu ruky. I s návodem.

Ale celkově je bydlení příjemné, u BK je zastávka autobusu veřejné dopravy, je tu klid, pořádek. Okolo je dost stromů, kousek dál park a malinkatý chrám. A máme pěkný výhled na horu Gwanaksan, na jejímž úpatí se areál univerzity nachází. Foto výhledu vám nabídnu příště, teď ho nemám a venku je noc. Jdu spát, dobrou!