Módní trendy podzimní sezóny (podle mámy v Koreji)

Vítejte v nové, velmi nepravidelné, až nepravděpodobné rubrice "Módní okénko" blogu táty v Koreji! Dnes si povíme, jaké trendy udává letošní podzim. Naprosto žhavou novinkou je žlutá barva. Nosí ji kytky, nosí ji stromy, a hlavně, a to především, nosí ji Pepíček! Dejte i Vy šanci tomuto optimistickému odstínu a nenechte nikoho na pochybách, že víte, co je momentálně in. A hlavně, jak radí zmiňovaný módní guru, rychle to unoste, než listí opadá a rodiče Vás navlíknou do zimní kombinézy!

Volební okrsek Soul a něco na uklidnění (podle mámy)

Poprvé (a na dlouhou dobu taky zřejmě naposledy) jsme si vyzkoušeli volby v zahraničí. Nechali jsme se kvůli tomu zapsat na zvláštní seznam voličů, ze kterého se zas necháme rychle vyškrtnout, abychom mohli v lednu volit v prezidenta v Čechách (jupí!). V sobotu jsme dorazili na dočasnou ambasádu, což v praxi znamená, že jsme vyjeli do sedmého patra jednoho z mnoha skleněných mrakodrapů v centru. Ambasáda České republiky dokonce nezabírá ani celé to sedmé patro, což ve mě vyvolává dojem, že pocházíme z jakési vzdálené země velikosti asi tak korejského maloměsta. No nic, ono to tak skoro i je. Budova české ambasády se bude stavět nová a bude to trvat prý tak pět let, do té doby toto musí stačit. Ještě něco málo ke statistice, přišli jsme jako poslední, takže víme, že volilo celkem 55 lidí, neboli účast byla přes 80%. Kdo z vás to má? K volebním výsledkům můžu říct jenom to, že byly prakticky opakem toho, jak dopadly volby celorepublikově.

Pokud tedy volby nedopadly podle Vašich představ, můžeme vám alespoň nabídnout několik uklidňujících, podzimních fotografií kytiček, motýlků a výhledů zalitých večerním sluncem, které jsme pořídili během víkendových vycházek s Pepou ve známých parcích Soulu. 

  

I v Koreji mají hmyzí domečky (a stejně jako v Čechách jsem tam nezahlídla ani jednoho nájemníka):

 

Tentokrát tedy nedošlo na kopce (až na jednu výjimku, ale to bylo jenom asi 500 schodů), protože za a) v Soulu máme všechno dostupné už vesměs prochozené, za b) Pepa pěkně těžkne a v našem jednoduchém nosítku se slušně pronese, a hlavně za c) Pepa chodí a rád, ale směr jeho chůze je náhodný a rozhodně nerespektuje turistické stezky nebo rodičovský záměr.

Jen tak pro zajímavost, většina parků, které jsme navštívili, byla vytvořena relativně nedávno (cca před 10-15 lety) ze skládek a různých průmyslových zón, což je koneckonců vidět na následujících fotografiích:

A pokud ani uklidňující fotky přírody nezabraly, zkusím to ještě s fotkou Pepy s mým kolegou z jedné nedávné večeře:

Utekl jsem od rodiny!

Jak to celé vzniklo? Mrzelo mě, že jsme se o Chuseoku nedostali na ostrov Jeju a to jen z tak banálního důvodu - nebyly letenky. Takže jsem vymyslel plán, že tam pojedeme víkend následující po Chuseoku. Protože kdo tam chtěl být, využil velkého volna, takže o týden později tam určitě bude málo lidí a bude hezké počasí a vůbec nám tam bude krásně. A letenky určitě nebudou tak drahé, protože v tomto termínu tam logicky nikdo nebude chtít letět. A hodina letu, no to je paráda!

Skutečnost mi dala za pravdu. Aspoň částečně. Letenky byly a nebyly úplně drahé. Ale problém byl s časem návratu. Což o to, v pátek bylo na výběr ze čtyř letů mezi pátou a sedmou odpolední. Ale v neděli bychom se museli vracet buď v poledne, nebo v devět večer. V prvním případě bychom letěli efektivně na jeden den (a to je škoda) a ve druhém by byl bit unavený Pepíček. Mámě v Koreji se za této konstelace nechtělo a ve slabé chvilce navrhla, ať tedy jedu sám. To se zase zpočátku nechtělo mně, nechtěl jsem opouštět rodinu, ale když jsem o tom tak přemýšlel, říkal jsem si, že by nám malé odloučení mohlo prospět. Takže teď můžu použít bulvární titulek! Ve skutečnosti ho musím korigovat: ..., ale jen na dva dny.

V pátek odpoledne jsem Pepíčka nechal na hlídání u sousedky a vyrazil za dobrodružstvím. Hned na letišti mám štěstí, ptají se mě, jestli nechci letět o dvacet minut dřív, což samozřejmě beru. Ono totiž na Jeju létá ve špičce jedno letadlo za druhým a společnost t'way, se kterou jsem letěl, má jedno letadlo každých dvacet minut. Takže nasedat:

Program jsem měl převážně turistický, v sobotu úplně, v neděli podle počasí, protože předpověď slibovala možnost celodenního deště.

V sobotu ráno jsem vyrazil na východní pobřeží. Jsou tu, na Jeju jak jinak, vulkanické útvary příhodně propojené značenou turistickou stezkou (jmenuje se Olle trail a obtáčí celý ostrov). Ale dost bylo řečí, pokusím se nechat promluvit fotky:

 Vulkanické kupy obklopují políčka se svěží zeleninou (teď v půlce října!)

Někdy člověk potká na cestě víc zvířat, než turistů:

Na tento kopeček jsem mířil:

 

Hlavní atrakce dne - Seongsan Ilchulbong

Je vyhlášený. Proto je před ním velké parkoviště, hromada obchodů s cetkami a vstupné nahoru v přepočtu necelých padesát korun. Ale panoramata myslím stojí za to:

Cesta se pak ještě několik kilometrů kroutí podél členitého pobřeží a přes úzké hráze:

Pak už jen autobusem zpět a hurá na kutě.

V neděli ráno sice drobně pršelo, ale radar byl optimistický. Takže jsem šel od pobřeží k muzeu čaje, kam jsme zašli už na výletě v květnu, ale tentokrát to bylo z druhé strany. Ráno jsem jel asi hodinu autobusem do výchozí vesničky u pobřeží. Vše nakonec klaplo, i když jsem původně stál na jiné výchozí zastávce, ale nakonec jsem se po půl hodině našel.

Vyrážel jsem podél odvodňovacího kanálu lemovaného políčky opuncií:

Asi polovinu cesty jsem šel po silnici, takže nejzajímavějším (a nejchutnějším) objektem na trase byly:

Procházel jsem vesničkou, která byla spíš muzeem moderního umění (jmenuje se Jeoji), ale nejvíc mě tam chytil tento výjev:

Pak už jsem vstoupil do lesa Gotjawal (je to oblast původní vegetace) listnatého lesa porostlého popínavkami (cesta je naštěstí kvalitně značena):

V jednom místě z něj vystupuje nevysoký kopeček, který poskytuje takřka kruhový rozhled:

A opět jsem potkal víc zvířat, než lidí:

Cesta se dál vinula lesem na hrubém vulkanickém podkladu:

Až jsem se vynořil u muzea čaje:

Zatím jsem měl obrovské štěstí na počasí, od té doby co jsem vystoupil z autobusu ani nekáplo, teď dokonce prosvítalo slunce skrz mraky.

Po krátkém odpočinku s výborným čajem Sejak z místní produkce, jsem se vydal k dalšímu cíli - leteckému muzeu, které dělí od muzea čaje jen několik stovek metrů. Má i kosmickou expozici a dvě a půl hodiny mi tu utekly jako voda:

A tím byl program mého útěku prakticky vyčerpán. Už jen poslední čaj a zákusek (z práškového čaje, jak jinak):

Fotka na rozloučenou s mými dvěma dny svobody před muzeem....

...a přímým autobusem na přeplněné letiště.

Poslední kousek štěstí jsem si vybral cestou domů, kdy jsem kvůli zpoždění letadla už neměl stihnout poslední metro domů. Ale metro mělo také zpoždění.

Výlet se povedl, tak si mě Pepíčku a mámo v Koreji předcházejte, jinak uteču znovu!

(edit, máma v Koreji: Ten malý nevděčník ani nezaregistroval, že jeho hlavní pečovatel na dva dny zcela zmizel, což se táty v Koreji skoro až dotklo. Aby získal zpět rodičovskou sebedůvěru, narafičil na Pepu divadýlko, kdy se s ním uprostřed hraní rozloučil a odešel z bytu. Naštěstí začalo to nebohé dítě vzápětí řvát, že mu odešel tatínek, a rodinná harmonie tak byla obnovena :) 

Podzim v plné síle (Chiaksan, den II. podle mámy v Koreji)

V okolí "městečka" (~ 300.000 obyvatel) Wonju se dá kromě turistiky v blízkém národním parku dělat spoustu překvapivě zajímavých věcí, jako například jezdit vozíky po síti zrušených železničních drah či navštívit údajně famózní muzeum moderního umění SAN (museumsan.org). Ale my jsme řekli NE, a jali jsme se v potu tváře zdolávat další strmý kopec. Ne že bychom si nechtěli trochu odpočinout, ale byla to jediná aktivita, která umožňovala vzít sebou Pepu, který bůhví proč nechtěl zůstat v motelu sám. Cílem nám tedy tentkrát byl kopec Namdebong, který je sice o něco málo nižší než nejvyšší hora Birobong, kterou jsme zdolali den před tím, zato je s větším převýšením. Záda mámy i táty v Koreji zajásala při představě desetikilového Pepy v nosítku a mohli jsme vyrazit.
Cesta začínala velmi zvolna dlouhým, poměrně opuštěným (v Koreji!) údolím, kde jsme jen tu a tam narazili na nějakou tu chaloupku či domek, v Soulu věc nevídanou.

Po dvou kilometrech jsme dorazili do kempu, což bylo první místo, kde jsme viděli kempovat Korejce na něčem jiném, než je beton. Za další dva kilometry mírného stoupání jsme dorazili k chrámu, obklopeného kopci. Bylo to tak pěkné a klidné místo, že to zde naprostá většina turistů zapíchla na oběd a po něm se obrátila zpátky.

Na balení náhodných turistek si Pepa vždy udělá dost času:

I my jsme si tu dali skromný oběd a díky tomu, že jsme Pepu poslali žebrotou, byl zakrátko obohacen dezertem s horkou kávou od jedné z fanynek. Nicméně narozdíl od ostatních jsme se po obědě zvedli a pokračovali nahoru, nikoli dolu. Následovala cesta, která tříbila charaktery, protože vedla po velkých kluzkých šutrech prudkou roklinou, a to skoro hodinu a půl. Pak se ale z ničeho nic les otevřel a my jsme se během chvilky ocitli na sluncem zalitém vrcholu. Mělo to jen jedinou chybku, že z něj nebyl žádný výhled.

Jako kompenzaci ale naštěstí zrovna v tu chvíli přiletěla letka pěti stíhaček a na obloze vykreslila toto:

Vzhledem k tomu, že to na fotce není až tak dobře vidět, připojím nápovědu, že poblíž se nachází město Pyeongchang, kde se budou příští rok konat zimní olympijské hry.
Následovala cesta po hřebínku, která byla odměnou po výstupu, jehož jedinou výhodou bylo, že ho Pepa komplet prospal. A taky už jsme se konečně dočkali parádních podzimních výhledů:

I Pepovi se líbily (když už se tedy vzbudil)!

Cesta zpět vedla podél hradeb středověké pevnosti (dnes se je snaží obnovit).

Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme cestou údolím na obloze zahlédli i víc než tři hvězdy, což je maximum tady v Soulu. Táta v Koreji si počítal podle aplikace v mobilu kroky, takže touha trhnout rekord převládla nad leností a museli jsme po svých až k autobusové zastávce místo toho, abychom naskočili do jediného taxíku, který tam ten týden zrovna projížděl.
Asi není třeba dodávat, že cesta zpět vlakem druhý den ráno vypadala jako vždycky, když se vracíme z dovolené:

No prostě do nového týdne čerství a odpočatí jako rybičky, že jo?