Vzhůru na výlet!

Proč až teď? Protože hnusné horké a vlhké počasí kamsi odešlo a nastalo krásné léto. A je daleko příjemnější trávit čas venku. V neděli jsme proto konečně zase vyrazili na procházku, tentokrát do chrámu Sammak. Je blízko k nám, ale zase dostatečně do kopce, aby to uspokojilo kritéria mámy v Koreji na náročnost výletu. Ostatně, výhodou takových budhistických chrámů je to, že jsou obvykle v kopcích s pěkným výhledem do kraje (a na přilehlá políčka s pálivými papričkami):

A jako vždy v Koreji, jakmile přijdeme někam, kde je víc lidí, třeba jako tady ve frontě na oběd zdarma, vždycky se najde dost zájemců o společnou fotku s Pepíčkem. Máma v Koreji poslední dobou stále častěji tvrdí, že vybrat za každou takovou fotku 1000 wonů (cca 20 korun), nebude už muset do konce roku chodit do práce. Tak nevím, jak to dopadne...

Pepíčkova roztomilost byla opět vstupenkou. Tentokrát jsme předběhli frontu, dostali jídlo jako první a ještě jsme na rozdíl od ostatních poutníků mohli sedět v jídelně u stolu a ne venku na betoně:

Pepíček se kamarádil s každým, prohlédl si místa uvnitř chrámové kuchyně, kam jsme se ani my nedostali.

Naštěstí nám ho nakonec vrátili. Ještě povinné foto u chrámových budov, aby to nevypadalo, že nám šlo jenom o ten oběd zdarma:

Zpáteční cestu jsme volili oklikou, ale díky ní jsme narazili na pěknou vyhlídku na Soul (budovy zcela vpravo patří do kampusu):

A příště si povíme o tom, jak jsme slavili Pepíčkovy narozeniny!

Den blbec

Tedy spíš bych měl říct okamžik blbec. Takový moment, kdy se nakupí všechny malé katastrofy a už to dál nejde. Asi všichni takový okamžik znají. Tady je ten můj ze včerejška.

A jak se ho podařilo vystavět? Začnu u počasí. Doznívá (aspoň tedy doufám) období horkého a vlhkého počasí. Předevčírem jsem propotil čtyři trička za den a včera bylo nakročeno stejně. Teplota byla po celý den tak nějak stejná, přes den devětadvacet, v noci to "kleslo" na sedmadvacet a vlhkost se držela kolem 90%. Moc dobře jsem se nevyspal, pronásledovaly mě hloupé úporné sny, ráno jsem slezl z postele ulepený od potu, nic pro Středoevropana. Klimatizaci od doby, co jsme se před dvěma týdny všichni nachladili, nepouštíme, tak jsme si ani tak neulevili. Mimochodem, nachlazení u mě a Pepíčka stále doznívá, ještě oba trochu chraptíme.

Dále: Pod okny jsme měli dočasnou kontejnerovou ubytovnu dělníků z blízké stavby. Kontejnery už odvezli a včera tu celý den dva bagry pneumatickými kladivy roztloukaly masivní železobetonovou desku, která byla pod nimi. Rachot jak u Verdunu.

Obvykle po obědě se jdeme s Pepíčkem projít. A to doslova, Pepíček už pochoduje po blízkém parku, sice se ještě stále potřebuje držet za obě ruce, ale vydrží klidně půl hodiny oblézat stromy, keře, kameny, kočárek, altán, prostě co se namane. Ale včera se v jednu hodinu spustila průtrž mračen a pršelo nebo spíš lilo až do půl čtvrté. Takže jsme museli být doma a nudili jsme se v tom dusném horku na malém prostoru. Ono totiž tady když v létě prší, tak teplota neklesá, jen se zvyšuje vlhkost vzduchu. To je takový korejský letní termodynamický paradox.

Když v půl čtvrté pršet přestalo, rychle jsem naložil Pepíčka do kočárku, abychom aspoň nějakou procházku utrhnuli. Ale cestou koukám, že máme píchlé kolečko u kočárku. Takže zpět a opravovat. Naštěstí během té půl hodiny Pepíček usnul. To jsem si pochvaloval, aspoň budu mít čas v klidu montovat.

Zaparkoval jsem kočárek se spícím děckem ve vchodu do našeho bytu. V předsíňce normálně není po zaparkování kočárku moc místa a teď, když tam byl kočárek bez jednoho kolečka našikmo, už tam nebylo skoro žádné.

A bylo horko a dusno. Navíc posledně, když jsem opravoval píchlé kolečko, tak jsem si zmazal oblečení od vazelíny, takže jsem dostal geniální nápad, že bude stačit opravovat v trenkách.

Nebojte, už se ten okamžik blíží. Vyndal jsem duši z kolečka. Mimochodem v tomto dočasném bytě mi jako ponk slouží výparník klimatizace, je dostatečně olezlý, aby mi ho nebylo líto ušpinit, ale pořád je to takové nešikovné provizorium.

Takže mám rozmotované kolečko, všude špína, kousky gumy, které, když je rozšlápnete, udělají bezvadnou černou šmouhu, která se špatně myje. Patlám duši kolečka lepidlem, abych mohl nalepit záplatu. A nadchází finále. V tu chvíli se se strašlivým řevem budí ze spánku Pepíček. V zápětí na mě zvoní zezdola návštěva (ano, máme tu dočasně návštěvu, alias studenty z Londýna na letním projektu), abych je pustil dovnitř. V panice lepím záplatu na duši, otvírám domovním telefonem dveře, rychle si oplachuji ruce, tahám nešťastníka z kočárku, abych ho utišil. Přichází návštěva, prodírá se namáhavě kolem zátarasu v podobě rozmontovaného kočárku, já stojím uprostřed obýváku, který připomíná Hamburk po náletu, s uslzeným děckem v náručí, na sobě mám jenom trenky, které mají nejlepší momenty dnešního dne už za sebou, po zádech se mi kutálí kuličky potu, pravděpodobně zasmrádám, jsem částečně ohlušený vytrvalým boucháním pneumatických kladiv, v krku mě škrábe už čtrnáct dní a navíc jsem právě zjistil, že se mi dělá v puse aft.

A to už jsem pak nevěděl, jestli se mám smát, nebo společně s Pepíčkem brečet. Ale nebojte, dvojitá večeře rány zahojila. (Máma v Koreji: Takže to takový den blbec zase nebyl. Byl to vlastně takový běžný den otce na rodičovské dovolené.)

Aktualita: Cvičný poplach

Na několika místech v našem dočasném domově visí upozornění od správy budovy. A včera jsme mezi standardními zprávami o tom, že kouřiti se zapovídá, že hlučeti po desáté večer se zapovídá a že olej lze recyklovati jen standardním způsobem a ne vylévati do výlevky (pardon, vzpomněl jsem si na pošťáckou pohádku), našli zprávu, že se dnes ve 14 hodin uskuteční cvičný poplach. A že máme v tu dobu všeho nechat a rychle se přesunout do suterénních garáží, abychom tak "zredukovali oběti a katastrofu", jak si můžete přečíst na následujícím obrázku:

Na to, že jsme v zemi, která je technicky vzato stále ve válečném stavu se svým severním sousedem, bych se nedivil, kdyby takové cvičení bylo každou chvíli. Ale jsem celkem rád, že to je první taková událost za devět měsíců, co tu jsme. Myslím si, že jednou do roka takové pozdvižení úplně stačí.

Poté, co nám z reproduktoru domácího telefonu začala znít siréna (musím říct, že velmi decentní hlasitostí, kdybych zrovna usnul, možná by mě to ani neprobudilo) a následně začal nějaký pán cosi korejsky povídat, jsme se sebrali a po schodech (kde stále pouštěli sirény a korejský komentář), došli do garáží. Budova má kapacitu pro několik stovek lidí, tak mě celkem překvapilo, že kromě nás tří byli v garáži už jenom dva malíři pokojů, kteří zcela nelogicky a proti duchu cvičení vešli dovnitř do budovy. Hned jsem si připadal jak doma, u nás se taky podobné akce zhusta ignorují. Fotku zachráněných přikládám:

 Chvilku jsme v garáži postávali, a pak se šli podívat ven na prostranství před budovou, jestli jsme si špatně nevyložili místo srazu evakuovaných. Venku taky nikdo nebyl. Načež máma v Koreji usoudila, že cvičení už bylo dost, a odebrala se do práce. My s Pepíčkem jsme to ale nevzdávali a šli se ještě podívat nazpět do garáží, kde jsme našli konečně skupinku zachráněných. Celkem nás bylo deset (!), plus tři pánové ze správy budovy. Jeden pořídil oficiální fotografii pro vládu jako důkaz, že cvičení proběhlo, a já vyblejsknul ještě jednu fotku skupinky evakuovaných:

Poté jsme byli rozpuštěni a my s Pepíčkem, plni dojmů, jsme šli ty napínavé zážitky vydýchat do parku.

Cyklotoulky (podle mámy v Koreji)

Srpen byl u nás doposud poněkud chudý na výlety, což bylo způsobeno kombinací vedra, deště, nachlazení a v neposlední řadě furt někdo otravoval v práci. To je pořád samá konference, měsíční hodnocení, půlroční hodnocení, pětileté hodnocení, prostě vědecká práce, jak se patří. Takže jsme vyrazili až tuto sobotu, a opět na (zapůjčená) kola kolem řeky Han. Tady ilustrační snímek Honzy s Pepou, jak si to šlape přes most s koleny u brady (kupole vpravo je budova Národního shromáždění).

Cestou nás zaujalo, jak jinak,  několik typicky korejských výjevů. Tady například kempování pod mostem. Naprosto normální spořádané korejské rodiny si o víkendu vyrazí se stanem a kompletním kempingovým vybavením .... na beton pod most.

O kousek dál už ovšem čekalo menší stanové městečko, považte, na trávníku. Vzhledem k tomu, že byly všechny stany stejné, se asi jednalo o pronajímatelné stany, pro organizované školní skupiny a tak. Takový příměstský tábor uprostřed megalopole.

 

Příjemným překvapením na trase bylo obří brouzdaliště, kde měl Pepa opět spoustu příležitostí se seznámit. Vlevo opět klasická scéna - "A jak stará je holčička?" "Je mu skoro rok." "Oooo, ten je tak roztomilý!"

 

To my samozřejmě víme!

 

Kromě toho na nás na konci vodní kaskády vykoukla kopie Malé mořské víly. Byla nainstalována loni v rámci oslav dánsko-korejského přátelství, či co. Takových kopií je po světě prý kolem třinácti.

Na zpáteční cestě mě ještě zaujala dvojice katolických kostelů - jeden zcela v duchu budhistických svatyň jako třípatrová pagoda (akorát místo tradičně bílé sochy Buddhy tam stojí Panna Maria s Ježíškem, oba stylově navlečení v korejském lidovém kroji), a druhý kostel hned vedle, tentokrát v novorománském stylu. "Pagodovitý" kostel byl prý založen prvním korejským katolickým knězem (a později mučedníkem) v Koreji.

 

Na závěr mohu jen dodat, že akce opět nesplnila svůj účel, tedy unavit Pepu a nechat odpočinout nás. Snad časem přijdeme na to, jak to obrátit v náš prospěch!

Korejské střípky, aneb co se nevešlo II

Horka pokračují

Nejdřív jedno poměrně aktuální téma. Minulý týden ve čtvrtek a pátek jsme tu zažili asi nejteplejší dny. Ani ne tak extrémní teplotou, ale tím, že bylo tak nějak horko pořád, bez ohledu na denní dobu. V noci a ráno 29°C a odpoledne 35°C. Naštěstí teď prší jen občas, klesla vlhkost vzduchu a venku už je snesitelněji. Mimochodem v těchto největších horkách se začaly ozývat cikády a poslední dva - tři týdny cvrkají jako o život. On je to spíš rachot jak od motorové pily, kdo zažil, ví.

My se rozhodli, že aspoň kus víkendu strávíme u vody. V sobotu jsme si vybrali venkovní bazény na ostrově Yeouido u řeky Han v centru Soulu. Společně s námi si tento cíl vybralo i několik stovek místních. Tudíž jsme se s nimi mohli seznámit ve frontě na lístky:

 Hned poté už s koupeným lístkem ve frontě na vstup do areálu (Lidé, kteří stojí na levém okraji chodníku, jsou ve frontě za mnou, ti vpravo jsou ve frontě přede mnou a uprostřed jsou ti, kteří si teprve lístek koupit jdou. Vstup do areálu je tak padesát metrů před námi):

 A kdybychom s sebou měli nafukovací kruh, nebo krokodýla, tak můžeme stát také ve frontě na kompresor.

 V bazénech nikdo neplave, ve většině na to není ani hloubka. A když už hloubka je, tak tam není k hnutí (i když brouzdaliště na fotce zrovna patřilo k těm méně narvaným).

Kolorit doplňují stánky s občerstvením, stany návštěvníků postavené na betonové dlažbě a místní obdoba Dalibora Jandy z reproduktorů, kterou bez problémů přeřvou všudypřítomné cikády.

Když se přes všechno přenesete a uděláte si svůj vlastní vesmír na svoji dece, oprostíte se od potřeby uplavat si svůj kilometr, pak se tu několik hodin strávit dá. Voda v bazénech je poměrně čistá a chladivá, sprchy fungují bez problémů a na množství lidí je v areálu čisto.


V neděli jsme šli vyzkoušet přírodní koupaliště, potok obtékající kampus univerzity. Hustota koupajících byla stejná jako v bazénech, akorát nebylo jaksi potřeba platit vstupné.

 Z koupání jsem osobně neměl dobrý pocit, byli jsme za velkou atrakci. Lidé se zastavovali a zírali, jak dvě bílé opice jdou koupat jedno opičátko. Voda ale vypadala průzračně, tak jsem dělal, že čumily nevidím. Pepíček byl spokojený, teplota vody mu vyhovovala a chuť písku z břehu (jednoho z prvních v životě) byla také ucházející.

Jednou to přijít muselo

Co? No přeci rodinný bacil! První si ho po koupání z minulého víkendu od někud přitáhl Pepíček a tak dlouho nás onudlával, až ke konci týdne lehla máma v Koreji (dřív by si to stejně nemohla dovolit, její třítýdenní dovolená už je fuč) a dnes i já. Máme v podezření klimatizaci a protože venkovní teploty už klesají na 30°C přes den a 25°C ráno, pro jistotu jsme klimatizaci vypnuli. Má to tu výhodu, že se každý večer přesně podle receptu našich babiček hezky vypotíme, protože v bytě máme krásných 29°C.

Pepíček už začíná být fit, dneska měl náladu pobíhat po bytě. A protože zatím běhá ve visu za obě ruce, musí někdo běhat s ním. Máma jako méně infekční vařila Pepíčkovi jídlo na příští týden, tak funkce pochodovacího jeřábu padla na mě. Ten nezmar vůbec nebral ohled, že už takhle bolavá záda bolí od bacilu ještě víc. Počkej, zúčtujeme spolu, až budu v důchodu, Pepíčku!

A fotka na závěr. Pepíčkovi tento týden moc nechutnalo, asi ho i bolelo v krku, a tak se při jídle neustále něčím vyrušoval. Podařilo se nám udělat rekord, kdy mi postupně odebral a vyházel všech devět lžiček, které jsem měl na jeho krmení připravené (pro úplnost: sedm je na fotce, jedna v sedačce a jedna mimo záběr):

Reportáž z krmení dravé zvěře

Copak to bude dnes dobrého k obědu? Pepíček si dopoledne s oblibou dává dvacet, tedy spíš hodinu a dvacet, tak je čas si menu rozmyslet. Aha, budou vřetýnka s kuřecím a zeleninou v rajské omáčce. Vřetýnka je potřeba nakrájet, protože s celou délkou si ne vždy poradí a plive je ven - čerstvá zkušenost.

Omáčka je ohřátá a těstoviny uvařené a překrájené, jidlo je v misce, Pepíček se budí jako na zavolanou. Nesu ho ke stolu. To dítě nějak smrdí! Na nočník a přebalit! Jídlo mezitím vychládá, ale to nevadí, studenější jídlo je oblíbenější. Ještě brynďák, nejlepší je s okapem.

Na první lžičku se vždycky tváří, jak kdybychom ho chtěli otrávit, minimálně mu spálit horkým jídlem celou pusu. Naštěstí brzy zjistí, že jídlo má už blíž k pokojové teplotě. Další lžička už je vítána dychtivě. Pomalu se dostáváme do tempa. To ale dlouho nevydrží, činnost se stává jednotvárnou a tedy nudnou. Tak začneme zkoumat. Jaké je jídlo na omak? Z misky ruku co nejrychleji vyndavám. Nevadí, Pepíček si zkontroluje, jestli nemá něco v brynďáku a má! Řádně požmoulaná těstovina by se možná dala vstrčit do pusy. Tahle ne, byla příliš kluzká a spadla na zem. No nevadí, vedle je jiná, nový pokus. Ha, povedlo se.

Hele, ono se dá taky koukat z okna, co se to tam děje? Pepíčku, nekoukej z okna, máš tu jídlo na lžičce. No tak dobrá, nakonec si dá říct. Trošku to sice leze z pusinky, ale Pepíček rychle drahocenné sousto zadržuje hřbetem ruky. Takže má od omáčky zapatlané nejen dlaně, ale i hřbety rukou, tváře a vůbec celý obličej od nosu dolů. Občas obdržím upřímný úsměv, vylepšený o zmíněné upatlání a kousky napůl rozžvýkaného jídla v rozesmáté pusince.

Kolik toho bylo snědeno? Zatím čtvrtka misky. Další trik, který následuje, je rozpatlávání jídla po desce stolečku. Cokoliv co na něj upadne nebo je přineseno, se rozmaže pohyby stejnými jako dělají stěrače. Taky to v zápětí pěkně pleská, když do takhle upatlaného stolečku mlátí otevřenou dlaní. Tak další lžička do pusy, šup!

Pepíček se občas drbe na čele, někdy i ve vlasech. Ach jo! Tak další lžička jídla. Pepíček objevuje, že mu pořád strkám lžičku před pusu a chytá ji. Má už dost síly, aby vyklopil celé sousto, částečně na stoleček, na obečení mimo brynďák a na zem. Protože ji nechce pustit, beru si náhradní. Pepíček zkoumá, jak se dá lžička strčit do pusy. Jak hluboko se dá strčit do pusy. Objevuje dávivý reflex, naštěstí hned lžičku vytahuje. Lžičkou se dá točit a kroužit! Využívám zaujetí hrou a láduji jídlo do pusy, jak jen to jde.

Pepíčkovi lžička padá, naštěstí se mi dá sebrat moje. Beru si novou čistou a krmím dál. Pepíček zase lžičku zahazuje. Vykloní se do strany z vysoké židličky a kouká na zem. Využívá pozice a okusuje hranu stolečku. Obětuji další lžičku na hru a novou opět nacpu do dítěte několik soust, než o ni opět přicházím. U sedmé lžičky je miska téměř prázdná, Pepíček má trochu skelný pohled a pusu už moc otvírat nechce. Končíme, hurá, najedl se!

Končíme? Vlastně jen s jídlem. Umyji skoro celý obličej a ruce po lokty. Posadím Pepíčka k hračkám, abych mohl sesbírat lžičky a kousky jídla. To mi ale nevychází, protože se chce účastnit jistě velmi zábavné činnosti, kterou tu právě provozuji. Postaví se s oporou svojí vysoké židličky a chce ji použít jako chodítko. To ovšem neomylně míří do míst, kde je podlaha od omáčky. Přemísťuji židličku i s dítkem na čistou podlahu a rychle vytírám omáčku.

Pepíčka přitahuje mop, tak využívám chvilky a jdu si mezitím nastavit židličku tam, kde ji mohu otřít a omýt. Otočím se od židličky ke dřezu a zpět a koukám, židlička mi odlezla o dva metry!

Uf, tak ještě nádobí a brynďák a je hotovo. Mám kliku, dnes jen dva malé flíčky na oblečení, které ignoruji, a dítě nepřevlékám. Stejně se za chvilku zmaže venku, kam míříme.

Fotit se v tom frmolu nedá, to jistě každý chápe. Aspoň pro ilustraci přikládám fotku toho, jak vypadá prostor pod dítětem po jedení půlky rohlíku: