100 + 1 zahraniční zajímavost

Vypůjčil jsem si známý titulek hlavně protože se chci chlubit. Ano, mám příspěvek číslo 101! Doopravdy píši Korejské střípky, aneb co se nevešlo V. Pojďme na to.
Během podzimu jsem úplně pominul dva významné dny. Prvním z nich je:

Den Hangulu

Připadá na 9.10. Hangul je korejská abeceda. V psané podobě připomíná čínské znaky, ale ve skutečnosti se skládá jen z velmi omezeného počtu znaků (dozvídám se, že 19 souhlásek a 21 samohlásek). Je v podstatě velmi jednoduchá a pro základní rozpoznávání stačí využít čas v letadle pro učení. Není to úplně marná snaha a i když nebudete umět korejsky ani slovo, znalost hangulu se hodí. Třeba na zastávkách dopravy pro zjištění jména zastávky, nebo přečtení jména města, kam zrovna jede ten který autobus. Hodí se v kavárnách, restauracích, protože některá jídla budete za chvíli znát korejským jménem, a například u pečiva jsme se často setkali s tím, že korejské jméno je jen přepsané anglické. Příklad takové transkripce mám ještě na jiném příkladu, a to tohoto odpadkového koše:

Každý znak je zároveň slabikou a dá se otrocky přepsat takhle: peul la seu tik (Samohláska eu zní jako temnější podoba eeeee, které do své řeči vkládají někteří lidé, když se nemohou vymáčknout. Jak jsem vypozoroval, používá se k oddělení dvou souhlásek při přepisu z cizího jazyku, protože ty v korejštině vedle sebe stát nemohou.) Takže když vynecháme přebytečnou samohásku, kterou ovšem místní vyslovují, jedná se o "pllastik", takže anglické slovo "plastic". Tak a máte užitečnou zábavu na případný let do Koreje!

Dalším významným dnem je:

Den kimči

Připadá na 22.11. O kimči už jsem psal, jen zopakuji, že jde o kvašenou zeleninu s příměsí pálivé papriky, zázvoru, rybí omáčky, samozřejmě soli, případně dalších surovin. Nejvíc se člověk setká s kvašeným zelím:

 My ještě potkali listovou zeleninu připomínající tvarem špenátové listy a často je i kvašená ředkev:

Kimči se přidává ke každému korejskému jídlu, ale není třeba se ho bát. Většinou je to porce, která se vejde na polévkovou lžíci a dá se na něj zvyknout.

 Na závěr jsem si nechal ještě jedno zásadní téma:

Toalety

V Koreji jsou veřejné toalety na každém rohu, v každé stanici metra, vždy zdarma, prakticky vždy čisté (výjimkou jsou jen hromadné akce, kdy se přes nával klientů nemá paní uklízečka šanci dovnitř dostat), akorát mohou být občas turecké. Najdou se i zajímavosti, jako například rodinná toaleta:

Nebo moderní se spoustou tlačítek. Mnohdy je ovládací panel jen pro bidetovou spršku, případně sušení, ale splachování je jinde. Na tomto příkladu je to chromovaná páčka, která ční doleva z chromovaných trubek vzadu za mísou.

Ještě detail ovládacího panelu. Pozor, hloupější verze nepoznají, že na prkýnku nesedíte a klidně vás osprchují ve chvíli, kdy si budete s panelem hrát!

Tak hurá na prázdniny do Koreje, to nejdůležitější máte shrnuté pěkně v jednom článku!

Balíme

Třináct měsíců uteklo jak voda. Hlavně je to vidět na Pepíčkovi. Přijeli jsme sem s malým uzlíčkem a ten tady teď lítá po bytě, do všech skříněk se dostane. Umí si otevřít dveře (Když mi to poprvé předvedl, zrovna jsem seděl na toaletě. Už jste někdy měli v takové situaci na klíně dítě, které se snaží ukrást a případně sníst mýdlo z umyvadla?). Má deset ostrých zubů, které už jsem měl mnohokrát vylisované na prstech. Začíná nás parodovat, dneska předváděl jak vypadám, když zívám.

Paměť maže nepříjemné zážitky, například už si nevybavuji, jak jsem se drápal do prudkých kopců, pot ze mě lil, nohy bolely, ale zato si vybavím vrcholová panoramata ze všech vrcholků, kam jsem vylezl.

Zvykl jsem si. Když se podívám z okna, nevidím exotickou zemi, ale normální lidi, co jdou ráno do práce. Neprohlížím si podivné nápisy na domech. Budhistický chrám vedle paneláku je standardní scenérií.

Vím, co si mám koupit k jídlu, aby mě to nepřekvapilo. Chutě, které mi před rokem přišly divné, jsou nyní naprosto normální. Mám rád kimči. Vidíte, musím pryč!

Byl jsem tu jako táta na plný úvazek. Doporučil bych to dalšímu? To je trošku složitější. Kdyby chtěl jet přes půl zeměkoule, pryč od rodiny a přátel, vzdát se koníčků, být v zemi, jejíž řeč neumí a jejíž lidé zase zhusta neumí jinou řeč než rodnou, v zemi, která má vysoké nároky na čas strávený v práci, takže žena bude makat od nevidím do nevidím, mnohdy i v sobotu, kojence za ní bude třeba každé dvě až tři hodiny vozit, aby se najedl a trochu se užili, chodit stejnou trasu dvakrát, třikrát denně, úplně si změnit jídelníček, tak bych ho musel upozornit, že přijdou chvíle, kdy bude unavený, nemocný a to je pak peklo. A obvykle se z toho kolotoče nedá vystoupit, není po ruce někdo, kdo by převzal péči a umožnil odpočinout, uzdravit se, nějak se to flikuje za pochodu. Byly chvíle, kdy jsem to měl na vlásku a už jsem byl doma dost nesnesitelný. Musím poděkovat mámě v Koreji, že to ustála za nás oba!

Pokud ale bude někdo chtít jako táta na rodičovskou a bude to za podmínek, kdy bude možno v případě problémů na chvíli dítě někomu předat, tak ať do toho určitě jde. Uvidí ho vyrůstat, bude mít spoustu času se mu věnovat, řešit jen starosti spojené s životem malého dítěte. Navíc si může odpočinout od dosavadní práce, život nabere úplně jiné tempo, zázrak je už jen to, že denní rytmus si může upravit podle vlastních potřeb.

Dost filozofie, zbytek si povíme přímo, 23.12. nám to letí, jdu balit!

Najdi 10 rozdílů

Hlásíme se se zřejmě posledním příspěvkem tohoto blogu na téma "Najdi deset rozdílů".

Krásnou třetí adventní neděli přejí Hrůza & Hrůza!

Soul jako citrón

Ve snaze vymačkat z našich posledních dnů tady v Soulu co nejvíc jsem přišla s vynikajícím nápadem jít se podívat na východ Slunce do čtvrti zvané Bukchon. Šlo tedy spíš o to, vylákat pod průhlednou záminkou pozorování východu ty dva spáče co nejdřív z postele, abychom toho stihli vidět co nejvíc, ale co už. Jak praví zkušení cestovatelé a světoběžníci, každou památku můžete mít bez davů turistů sami pro sebe, když přijdete v sedm ráno. Aby bylo jasno, o Bukchonu jsme se dozvěděli z dokumentu, který se nedávno vysílal v České televizi a rodiče nám ho děsně doporučovali. Z toho je Vám jasné, jak moc máme přehled o historických památkách v tomto velkoměstě. Na druhou stranu, není mnoho cizinců, kteří by tady tak systematicky zdolávali kdejakou vyvýšeninu, podobně jako my. Ale zpátky k věci: Bukchon je podle všeho děsně turisticky profláknutá čtvrť plná tradičních a dosud obývaných korejských hanoků čili domků. Protože nám ale ke konci našeho pobytu dochází fantazie, co tady v Soulu dělat, vzali jsme zavděk i tipem z televize.
Prosinec mezi sedmou a osmou ráno dával Bukchonu velmi neobvyklé kouzlo.

Trošku legračně působily na dveřích zavěšené vánoční dekorace:

Dost často se na taky na vchodových dveřích objevoval nápis s prosbou "Nerušit!" vzhledem k tomu, že tady opravdu ještě pořád bydlí normální lidé, a ne všechny domky jsou předělané na restaurace a obchody se suvenýry.

Doteď psala máma v Koreji, opět přebírá otěže táta. Nutno podotknout, že se našli i tací, kteří si dovolili s výborným nápadem (vstávat o půl šesté a courat se v mrazu městem) mámy v Koreji nesouhlasit, zvětšte si fotku:

Poté, co jsme rozmrzli při pozdní snídani v blízkých potravinách, jsme se vydali nikoliv domů do tepla, ale za další památkou. A tou byla svatyně Jongmyo (čti džonmjo). Jak se později dozvídám, sloužila tato Konfuciánská svatyně chráněná UNESCO pro obřady na připomenutí zemřelých králů a královen. Fotky bych s dovolením nechal bez komentáře. Jen se svěřím s dojmy. Svatyni obklopuje pěkný park, samotná pak nabízí velká prostranství. A bylo velmi osvěžující, že jsme v ní byli uprostřed přelidněného města prakticky sami.

Cestou ke svatyni jsme minuli galerii moderního umění Arario. Budova muzea vypadala tak zajímavě, že jsme se tam po návštěvě svatyně vrátili. Pro mě i největší část zážitku tvořila právě architektura, která nabízela parádní zákoutí, schodiště a průhledy. Ostatně posuďte sami:

Na další fotce je kromě horolezce Pepy vidět jedno z mála děl, které vychází z klasické korejské estetiky (ale prý to porušuje několik pravidel a to je na tom právě to moderní a současné), jinak bylo občas dost náročné rozeznat exponát od hasičáku a tak. Prostě současné umění, znáte to. Pepa byl v galerii tuším poprvé, ale užil si to hodně, hlavně proto, že celá budova byla jedna velká prolejzačka.

Tohle v OBI v sekci vánočních cetek a svítících sobů nenajdete, což?

 

Pozdní oběd jsme vyřídili v blízké čtvrti Insadong. Je plná obchůdků s cetkami pro turisty, ale hospůdky a jídelničky jsou stejně dobré jako jinde ve městě. Vypadá to, že vymačkaný citron Soul už budeme moci s klidným svědomím zahodit!

Kid´s Cafe (Podle mámy v Koreji)

Tak nějak se nám stalo, že jsme souhlasili s návrhem sousedů, kteří mají taktéž malé děti (byť pořád o dva až tři roky starší než Pepa) a vydali se do dětské herny v centru Soulu. Nemyslela jsem si, že někdy s Honzou dospějeme do věku, kdy se nám bude zdát jako dobrý nápad strávit tak nedělní odpoledne, ale přišlo to, podobně jako Pepíček, zčistajasna. Nutno podoknout, že předpověď počasí byla tak špatná, že akce tohoto typu příšla jako na zavolanou. Kaváren jako Kid´s Cafe, kde člověk může nechat blbnout své dítě několik hodin a relativně v klidu si u toho dát kafe/jídlo, je v Soulu mnohem víc, ale my jsme neomylně vybrali to nejdražší (aspoň si to myslím), ovšem asi taky tu nejzajímavější. Už jenom to místo - umělý ostrůvek na řece Han! Na fotce je vidět, že celý ostrov je vlastně tvořen herno-kavárnou:

Platí se za vstup, a bylo to pro nás poprvé, kde nejenže Pepa platil za vstup, ale dokonce bylo jeho vstupné několikrát dražší než to naše. Zásadní pro děcka bylo ale samozřejmě to, co najdou uvnitř. Jednou z nejoblíbenějších atrakcí byl bazén z měkkých kuliček, tady na fotce s lehátky a "pláží". S výhledem na řeku, zapadající Slunce a kafem to nebylo k zahození ani pro rodiče:

Pepa ještě v životě nebyl na pískovišti, ale tady si to vynahradil hromadou barevných kamínků.

Nakonec došlo i na tu romantiku ve vlnách....

Akorát si nejsem jistá, kdo se tam bavil nejvíc....

Aneb, jak nám sděloval nápisy na zdech: Play hard or go home! :)

Hoří, má panenko

To si takhle minulé úterý sedíme s Pepíčkem u hraček v našem obýváku a najednou vidím, jak z kopce jede kolona hasičských aut s rozsvícenými majáky. Říkal jsem Pepíčkovi, že určitě někde poblíž hoří, ale snad se nás to nedotkne (voyerská dušička trochu litovala, že tento pořádný táborák neuvidí). A za minutu nebo dvě se ozvalo z vnitřního telefonu hlášení, že máme zavřít okna proti kouři, akorát jsem špatně rozumněl, kde hoří. Měl jsem dojem, že hoří druhá půlka naší budovy. Tak jsem se šel podívat na chodbu, jestli bychom raději neměli urychleně jít někam dál na procházku, tedy zdrhat. A zjistil jsem, že to není naše budova, ale budova nově stavěných kolejí pro zahraniční studenty přes ulici od nás. Podle toho, co jsem viděl, to vypadalo, že chytila síť, která opláštuje lešení:

Ale pak jsem dostal tuto fotografii:

To už je podstatně dramatičtější, co? Ani jsme rozsah požáru nezjistili, kouř šel mimo nás, a nebýt hlášení v budově, tak si ani zásahu nevšimneme, kromě očouzené budovy na ztichlé stavbě.

Nedávno zemětřesení, teď požár, nejvyšší čas se sbalit a vypadnout!

Káva ve 121. patře

O Lotte Tower, mrakodrapu vysokém 555m, jsme se tu už zmiňovali. O víkendu konečně nadešel okamžik, kdy jsme ho i navštívili. Takhle vypadá zespodu zkreslený perspektivou, ale jen částečně, protože stavba se směrem k vrcholu skutečně zužuje:

Vstup samozřejmě není, mírně řečeno, zadarmo (jít v Praze s celou rodinou do ZOO je rozhodně levnější), ale je o trochu levnější, když si vstupenky koupíte předem na internetu (což je samozřejmě celé v korejštině). Vstup je v předem danou hodinu, ale naštěstí není řečeno, kdy máte odejít, takže se můžete kochat opravdu jak dlouho chcete. Samozřejmě je tu nakonec zavírací hodina, kdy vás vymetou, pokud se s díváním rozmáchnete.

Už u vstupu se snaží, abyste si uvědomili, že jdete na jedinečný zážitek (včetně bezpečnostních kontrol jako na letišti).

Dělá se to s pomocí několika místností, kterými procházíte jako přechodovými komorami, a hromadou světelných efektů:

Samozřejmě je cestou výstavka o stavbě mrakodrapu:

Pak už se nastoupí do výtahu, který obsluhují dva členové personálu. A je to opravdu potřeba, protože výtah má celkem čtyři tlačítka pater: druhé podzemní (z toho jsme jeli my), pak osmé, sto sedmnácté (zde jsme vystupovali) a sto dvacáté první! Výtah je obložený obrazovkami, ale moc si jich neužijete, protože cesta trvá minutu. Ano, je to tak rychle! Což vám potvrdí vaše uši, které pocítí prudkou změnu tlaku.

Po vystoupení z výtahu jsou k dispozici patra 117 až 122 pro volné koukání. Ve 123. patře je poněkud luxusní restaurace, tam jsme už nešli. Patro 117 je pro informaci ve výšce 472 metrů. Takový pohled na Soul můžete jinak zažít jen z letadla:

Pozorovat z výšky paneláky o 30 a více patrech, stejně jako stovky domečků nacpaných jeden na druhém je prostě zvláštní pocit. Bylo sice trochu oblačno, ale nakonec to bylo o to hezčí, protože jsme byli nad mraky a mohli sledovat, jak se převalují pod horami, které Soul obklopují. Hlavní atrakcí je vyhlídka ve 118. patře s prosklenou podlahou:

Respektive jsou celkem dvě na opačných stranách budovy. Na této jsem chtěl vyfotit malého drsňáka, který si sebevědomě vykračuje nad propastí. Tahle fotka je pořízená bezprostředně poté, co se drsňák podíval dolů a ztuhnul, aby v zápětí začal řvát:

Naštěstí je pro takové případy přítomna slečna z personálu s dálkovým ovladačem a ta umí v mžiku podlahu zneprůhlednit. Takže drsňák po chvíli opět nabyl určité množství sebedůvěry a za jistých drobných bezpečnostních opatření se opět nad hlubinu odvážil:

I na tu kávu došlo. Jmenuje se blue latte a podává se s výhledem na řeku Han ze 122. patra:

Kupodivu modrá část s lehkým nádechem citrusů se s kávou překvapivě dobře snoubí.

Na závěr ještě jedno časosběrné video z oblak:

Na to, že máma v Koreji považovala akci tak trochu za ztrátu času, jsme se nahoře vydrželi kochat dvě hodiny jak nic! Pokud budete v Soulu, jděte se tam podívat.