Soul jako citrón

Ve snaze vymačkat z našich posledních dnů tady v Soulu co nejvíc jsem přišla s vynikajícím nápadem jít se podívat na východ Slunce do čtvrti zvané Bukchon. Šlo tedy spíš o to, vylákat pod průhlednou záminkou pozorování východu ty dva spáče co nejdřív z postele, abychom toho stihli vidět co nejvíc, ale co už. Jak praví zkušení cestovatelé a světoběžníci, každou památku můžete mít bez davů turistů sami pro sebe, když přijdete v sedm ráno. Aby bylo jasno, o Bukchonu jsme se dozvěděli z dokumentu, který se nedávno vysílal v České televizi a rodiče nám ho děsně doporučovali. Z toho je Vám jasné, jak moc máme přehled o historických památkách v tomto velkoměstě. Na druhou stranu, není mnoho cizinců, kteří by tady tak systematicky zdolávali kdejakou vyvýšeninu, podobně jako my. Ale zpátky k věci: Bukchon je podle všeho děsně turisticky profláknutá čtvrť plná tradičních a dosud obývaných korejských hanoků čili domků. Protože nám ale ke konci našeho pobytu dochází fantazie, co tady v Soulu dělat, vzali jsme zavděk i tipem z televize.
Prosinec mezi sedmou a osmou ráno dával Bukchonu velmi neobvyklé kouzlo.

Trošku legračně působily na dveřích zavěšené vánoční dekorace:

Dost často se na taky na vchodových dveřích objevoval nápis s prosbou "Nerušit!" vzhledem k tomu, že tady opravdu ještě pořád bydlí normální lidé, a ne všechny domky jsou předělané na restaurace a obchody se suvenýry.

Doteď psala máma v Koreji, opět přebírá otěže táta. Nutno podotknout, že se našli i tací, kteří si dovolili s výborným nápadem (vstávat o půl šesté a courat se v mrazu městem) mámy v Koreji nesouhlasit, zvětšte si fotku:

Poté, co jsme rozmrzli při pozdní snídani v blízkých potravinách, jsme se vydali nikoliv domů do tepla, ale za další památkou. A tou byla svatyně Jongmyo (čti džonmjo). Jak se později dozvídám, sloužila tato Konfuciánská svatyně chráněná UNESCO pro obřady na připomenutí zemřelých králů a královen. Fotky bych s dovolením nechal bez komentáře. Jen se svěřím s dojmy. Svatyni obklopuje pěkný park, samotná pak nabízí velká prostranství. A bylo velmi osvěžující, že jsme v ní byli uprostřed přelidněného města prakticky sami.

Cestou ke svatyni jsme minuli galerii moderního umění Arario. Budova muzea vypadala tak zajímavě, že jsme se tam po návštěvě svatyně vrátili. Pro mě i největší část zážitku tvořila právě architektura, která nabízela parádní zákoutí, schodiště a průhledy. Ostatně posuďte sami:

Na další fotce je kromě horolezce Pepy vidět jedno z mála děl, které vychází z klasické korejské estetiky (ale prý to porušuje několik pravidel a to je na tom právě to moderní a současné), jinak bylo občas dost náročné rozeznat exponát od hasičáku a tak. Prostě současné umění, znáte to. Pepa byl v galerii tuším poprvé, ale užil si to hodně, hlavně proto, že celá budova byla jedna velká prolejzačka.

Tohle v OBI v sekci vánočních cetek a svítících sobů nenajdete, což?

 

Pozdní oběd jsme vyřídili v blízké čtvrti Insadong. Je plná obchůdků s cetkami pro turisty, ale hospůdky a jídelničky jsou stejně dobré jako jinde ve městě. Vypadá to, že vymačkaný citron Soul už budeme moci s klidným svědomím zahodit!