Balíme

Třináct měsíců uteklo jak voda. Hlavně je to vidět na Pepíčkovi. Přijeli jsme sem s malým uzlíčkem a ten tady teď lítá po bytě, do všech skříněk se dostane. Umí si otevřít dveře (Když mi to poprvé předvedl, zrovna jsem seděl na toaletě. Už jste někdy měli v takové situaci na klíně dítě, které se snaží ukrást a případně sníst mýdlo z umyvadla?). Má deset ostrých zubů, které už jsem měl mnohokrát vylisované na prstech. Začíná nás parodovat, dneska předváděl jak vypadám, když zívám.

Paměť maže nepříjemné zážitky, například už si nevybavuji, jak jsem se drápal do prudkých kopců, pot ze mě lil, nohy bolely, ale zato si vybavím vrcholová panoramata ze všech vrcholků, kam jsem vylezl.

Zvykl jsem si. Když se podívám z okna, nevidím exotickou zemi, ale normální lidi, co jdou ráno do práce. Neprohlížím si podivné nápisy na domech. Budhistický chrám vedle paneláku je standardní scenérií.

Vím, co si mám koupit k jídlu, aby mě to nepřekvapilo. Chutě, které mi před rokem přišly divné, jsou nyní naprosto normální. Mám rád kimči. Vidíte, musím pryč!

Byl jsem tu jako táta na plný úvazek. Doporučil bych to dalšímu? To je trošku složitější. Kdyby chtěl jet přes půl zeměkoule, pryč od rodiny a přátel, vzdát se koníčků, být v zemi, jejíž řeč neumí a jejíž lidé zase zhusta neumí jinou řeč než rodnou, v zemi, která má vysoké nároky na čas strávený v práci, takže žena bude makat od nevidím do nevidím, mnohdy i v sobotu, kojence za ní bude třeba každé dvě až tři hodiny vozit, aby se najedl a trochu se užili, chodit stejnou trasu dvakrát, třikrát denně, úplně si změnit jídelníček, tak bych ho musel upozornit, že přijdou chvíle, kdy bude unavený, nemocný a to je pak peklo. A obvykle se z toho kolotoče nedá vystoupit, není po ruce někdo, kdo by převzal péči a umožnil odpočinout, uzdravit se, nějak se to flikuje za pochodu. Byly chvíle, kdy jsem to měl na vlásku a už jsem byl doma dost nesnesitelný. Musím poděkovat mámě v Koreji, že to ustála za nás oba!

Pokud ale bude někdo chtít jako táta na rodičovskou a bude to za podmínek, kdy bude možno v případě problémů na chvíli dítě někomu předat, tak ať do toho určitě jde. Uvidí ho vyrůstat, bude mít spoustu času se mu věnovat, řešit jen starosti spojené s životem malého dítěte. Navíc si může odpočinout od dosavadní práce, život nabere úplně jiné tempo, zázrak je už jen to, že denní rytmus si může upravit podle vlastních potřeb.

Dost filozofie, zbytek si povíme přímo, 23.12. nám to letí, jdu balit!