Vlahé večery v Soulu....

Podzim je pro návštěvu Koreje ideální období! Podobné tvrzení se můžete dočíst v každém průvodci a my ho musíme potvrdit. Teploty jsou velmi příjemné, teple letní, není přehnané horko, ráno je chládek jen tak akorát, aby se dal vyvětrat byt a večery jsou vlahé, krásně vlahé. V sobotu večer jsme využili ideálních podmínek a vytáhli Pepíčka ven, aby taky mohl "nasát" atmosféru nočního města. Zvolili jsme krátkou procházku podél řeky a jako cíl vybrali údaně nejdelší osvětlenou fontánu (1140 m) na světě. Její trysky jsou po celé délce mostu jménem Banpo:

Pepíčka fontána nezajímala, ještě nechápe, že když z mostu stříká osvětlená voda, měl by na ni hledět s otevřenou pusou. Zato se rád motal mezi stanujícími Korejci (jak už víte, jsou to přeborníci ve stanovaní na betóně) a to tak rychle, že utekl ze záběru vleče za sebou mámu.

Místo je populární mezi místními i turisty, proto zde stojí spousta pojízdných stánků s jídlem a dokonce se tu pořádá noční trh. Nutno dodat, že na nás tentokrát nic netrhli.

I když to bylo těsně, máma v Koreji velmi obdivovala následující, poněkud atrofovanou, variantu světelného meče ze Star Wars:

Prozradím hned: cukrová vata na svítící špejličce to byla. Holt LEDky jsou v Koreji prakticky ve všem. Pepíček nám pomalu usíná, už je nejvyšší čas jít domů. Dobrou noc děti!

Daejeon: Chrámy, mnišky a daleké výhledy (podle mámy v Koreji)

Svatba mé kolegyně v Daejeonu, provinčním městě (rozuměj jenom asi milion obyvatel) jižně od Soulu, nám posloužila jako skvělá záminka k výletu do jeho přilehlého okolí. A byla to osvěžující změna, vypadnout z této megalopole! Ale nečekejte, že tímto klesla hustota obyvatel ve městě nebo se snížil počet třicetipatrových věžáků. Přesto jsme měli dojem, že se tu tak nějak volněji dýchá a osobní prostor se maličko nafouknul.

Ale abych nepředbíhala, táta v Koreji totiž nejdřív rozhodl, že tentokrát nepojedeme obligátně rychlovlakem, ale Mugunghwou, což jsou nejstarší provozované korejské vlaky. Tomu odpovídá i zhruba poloviční cena jízdného a dvojnásobná doba cesty. Byli jsme zvědaví, jak obstojí nejnižší třída vlaků ve srovnání se Českými drahami, a dá se říct, že v Čechách jsou srovnatelné spíš s nejvyšší třídou, co se týče míry ošuntělosti a pohodlí. Ale pozor, měli jsme pětiminutovou sekeru!  

V Daejeonu mají jednu linku metra, což nám značně usnadnilo orientaci, ale hlavně, podobně jako v každém jiném městě v Koreji, tu lze použít na hromadnou dopravu jednu a tu samou kartičku (na kterou není třeba vyplnit milion lejster, udělat si fotku atd atd.) Náš "hotel" nebyl ani tak hotel, jako obytná věž s 29 patry, kde si podnikavá paní koupila pár 1+kk bytů a jala se je jako hotel provozovat. Z okna byly, kromě již zmíněných věžáků, vidět hory, kam jsme měli následující den namířeno. Pepa začal po příchodu okamžitě všechno důkladně zkoumat, tak jsme ho radši popadli a šli se podívat po okolí, než se stihnul osobně seznámit s každou zásuvkou a navrch záchodovou mísou v bytě. 

Daejeon je tak trochu lázeňské město a prakticky hned u hotelu byly volně přístupné tzv. foot spa, tedy jakési bazénky s horkou vodou (až 44 stupňů) na nohy. Jednomu by to skoro připomínalo kolonádu, nebýt toho provozu všude kolem. Samozřejmě se dbá na hygienu, takže u každého bazénku je sprcha a sušička na nohy. Pepa si s chutí vyzkoušel ty trochu chladnější bazénky a zaflirtoval si při tom s místními krasavicemi. Prostě páteční večer, jak se patří. Rodiče si představovali, jak krásné by tam bylo jen tak sedět se sklenkou vína nebo konvičkou čaje a nehlídat, kdy už je čas malého svůdníka umýt, nakrmit a uspat. Prostě páteční večer, jako každý jiný večer.

Druhý den ráno jsme vyrazili do národního parku Gyeryongan, který byl příhodně dostupný autobusem od našeho hotelu. Byl krásný, jak je patrné z následujících fotografií, a o to víc, že člověk neslyšel všudypřítomný ruch velkoměsta, jak je tomu při výletech v Soulu.

 
Bez bambilionu schodů by to nebyl pořádný výlet, že:

To samé se dá říct o chrámech. Tento byl obzvláště milou zastávkou i díky mniškám, se kterými nás Pepa seznámil. Vyzařoval z nich zenový klid a k mému překvapení i plynulá angličtina (Tedy u těch staršich. Ty mladší zůstaly u korejštiny a nad Pepou se pubertálně rozplývaly :) Při pohledu na ně jsem si nemohla nevybavit Sinead O´Connor za mlada.

Vrcholovka samozřejmě nesmí chybět! Zdolali jsme jeden z dvou nejvyšších vrcholů  (766 m.n.m.) a kochali se letos zatím nejlepšími výhledy (Jižně od nás totiž zuřil tajfun, takže bylo dost větrno a obloha byla řádně vyfoukaná.) Kopec se navíc ukázal jako baby-friedly, protože byl obehnán dost šíleným bludištěm dřevěných chodníčků a schůdků, takže se tam Pepa vyřádil při jejich zdolávání a navíc se tím na špičatém vrcholu značně zvětšil prostor, a nebylo tak třeba se mačkat s davy turistů.

Narazili jsme i na dobře maskovanou obří kudlanku:

Pepa nás cestou zpět obšťastňoval tímto upřímným výrazem....

... a táta v Koreji si jako odměnu za zdolání kopce dal karbanátek... s rýží, samozřejmě. S čím jiným byste to taky chtěli jíst, že?

Na korejské svatbě

Kolegyně mámy v Koreji se tuto neděli vdávala. Byla tak laskavá, že nás pozvala. A svatbu v Koreji si přece nemůžeme nechat ujít!

Bylo nám jasné, že obřadu vedenému v korejštině nebudeme rozumět a pravděpodobně zažijeme nějaké překvapení, ale to, alespoň mě, lákalo nejvíc.

První překvapení bylo hned s elektronickou verzí pozvánky, protože v příloze byl odkaz na svatební fotografie ženicha a nevěsty. Ano, ty svatební fotografie v šatech, které u nás vznikají po obřadu (alespoň pokud nám neunikl nějaký nový svatební trend), se v Koreji pořizují už dlouho dopředu. (Nemohu si odpustit jeden postřeh. Nevěstu jsem znal jako takovou šedivou myšku a v šatech a líčení a bez brýlí výrazně rozkvetla, vůbec bych ji nepoznal. Že by to byl důvod?)

Svatba se konala ve městě Daejeon, 160 km jižně od Soulu, my jsme využili příležitosti a strávili tam prodloužený víkend, o něm možná bude zmínka v jiném příspěvku. Vlastní obřad probíhal v čtyřhvězdičkovém hotelu, na úřad se tu rozhodně nechodí. Překvapením rozhodně nebyl konec. Už v hotelu cestou do sálu jsme minuli nenápadný výklenek (i domácí, jak vidíte, chodili kolem):

A to bylo místo, kde seděla naaranžovaná nevěsta, aby si ji svatebčané mohli vyfotit (mámě v Koreji se to zdálo až nedůstojné):

Obřad začínal nástupem matek v korejských krojích (hanbok), následoval samostatně ženich a nakonec nevěsta (oblečená v západním stylu) s tatínkem. (Podstatnou roli zde také hrála osvětlovací technika střídáním barev):

Mimochodem, na fotografiích si můžete všimnout, jak se tam občas mihne postava na obřad značně nevhodně oblečeného muže. Hádáte správně, je to fotograf, resp. kameraman. Vypadá to, že na svatbách/promocích/... po celém světě je to taková konstanta - profesionální fotograf bude vždycky vypadat jako poloviční bezdomovec.
Dalším překvapením pro nás bylo, že obřad podle korejského zvyku vedl vedoucí disertační práce nevěsty (prof. Park - je také nadřízeným mámy v Koreji). Nemám jasno v tom, jestli obřad musí vždy vést nadřízený jednoho ze svatebčanů, nebo to může být obecně nějaká vážená osobnost bez přímého vztahu ke svatebčanům, evidentně to ale nemusí být úřední osoba, tak, jak to známe z Čech.

 Ne všichni si pečlivě vyslechli jeho ponaučení do života. Pepíčka víc zajímal piškot:

Po proslovu následovalo rituální nakrojení dortu a pak vybraní kolegové nevěsty a ženicha zazpívali píseň:

Tady se klaní nevěsta s ženichem rodičům (ženich není vidět, klečí totiž na zemi):

Na závěr se ještě svatebčané...

...klaní hostům:

Celý obřad trval necelou půlhodinu a prý byl velmi krátký. Na mámu působil poněkud formálním dojmem, jaksi na efekt. Narozdíl od svateb v našich končinách jsme nezaznamenali ani dialog na téma - Berete si zde přítomnou...? (ženich ani nevěsta neříkali během obřadu nic), nemluvě o neexistujících svědcích. Připojím další překvapení, které jsme si uvědomili vlastně až dodatečně. Neviděli jsme výměnu prstýnků a nevíme, jak je vypořádán vztah ženicha a nevěsty vůči státu, při obřadu se rozhodně nikam nepodepisovali. První manželský polibek padl tak nějak náhodou a ještě na odchodu ze sálu (aspoň nám to tak připadalo).
Ještě si dovolím pár ilustračních fotek. Při vstupu do předsálí uvítala hosty socha, která oznamuje, kdo se žení - skví se na ní jména ženicha a nevěsty (šest znaků v posledním řádku). Zajímavostí je materiál sochy, byla totiž z ledu:

Nakrojený svatební dort (dohadujeme se, jestli spodní čtyři patra dortu nejsou vlastně jen podstavcem):

Ještě jsme odchytili nevěstu na odchodu a vyfotili ji s Pepíčkem (který na svatbě zazářil svým vlastním korejským krojem):

Po obřadu následovala (výborná) hostina pro svatební hosty v prostorách hotelu. Ženicha ani nevěsty jsem si na hostině nevšiml a vlastně ani nevím, kam zmizeli.

Celý obřad působil velmi efektivním dojmem, jen pro orientaci dodávám, že začínal v jednu hodinu, po jeho skončení ještě následovalo poměrně časově náročné skupinové focení, hned navazovala hostina a z ní hosté velmi rychle odcházeli. V půl třetí už byl sál jídelny prakticky prázdný a my ve tři hodiny odjížděli autobusem od hotelu zpět do Soulu.

Na závěr ještě poznamenám, že toto byla první svatba, kterou jsem jako host zažil, která se obešla bez jediné kapky alkoholu (i když bych si vlastně pivo otevřít mohl, v lednici se jich tam pár krčilo, ale nějak jsem to nestihl...). A přikládám fotografii výslužky - rýžových koláčků (U této verze jsme se sami sebe museli ptát proč? Proč si někdo dal takovou práci s něčím, co ve výsledku chutná mdle až hnusně?):

Hodně štěstí novomanželům!

Co už umí naše roční dítě

Samozřejmě spoustu věcí, ale chtěl bych zmínit hlavně ty podstatné.

Chodit ještě neumí, tedy samostatně chodit ještě neumí, ale za dvě ruce, nebo opřením pevnou překážku, třeba o zeď, už něco ujde. Když má dostatečně silnou motivaci, ujde pár metrů i za jednu ruku. Pak ale obvykle zpanikaří, a jde k zemi. Taky zjistil, že se dá opřít o záchodovou mísu a zvednout prkénko. A že se posléze může cárat packou v té vodě, kterou tam našel. Donedávna to nedělal, ale hlavní důvod byl ten, že máme v koupelně sníženou podlahu a ten deseticentimetrový schod byl dostatečně děsivý, aby přes něj nelezl. Ale už se nebojí. Onehdá ten svůj trik vylepšil ve chvíli, kdy jsem za sebou v koupelně opět nezavřel dveře. (To dělám pro svůj klid, zjistil jsem, že je lepší, když se dítě snaží převrhnout všechny lahvičky v koupelně, než když z druhé strany zavřených dveří řve a případně do nich ještě mlátí.) Zrovna jsem vykonával malou potřebu, Pepíček se připlazil k záchodové míse nejkratší cestou a mezi mýma rozkročenýma nohama vysunul ručičku a chystal se šplouchat vlnky. To bylo poprvé, co jsem močil v předklonu za úporné snahy držet jednou rukou dítě co nejdál za zády. Možná bude zase lepší ten řev a bouchání.

Samostatně se tedy chodit a stát bojí, ale občas překvapí sám sebe. Už se nejméně dvakrát bravurně zvedl do stoje z nočníku bez toho, aby se něčeho držel. Chvilku udiveně stál, pak zjistil pravý stav věcí a v nastalé panice si zase kecnul.

Začíná opakovat některé zajímavé činnosti. Objevil splachovadlo, například. Spláchne a hned se snaží otevřít mísu, aby viděl, co to tam dělá tak zajímavé zvuky. Samozřejmě to nestihne, tak mísu zase zavře a znovu se natahuje ke splachovadlu. Musel jsem ho vyhodit z koupelny, jinak bychom se nedoplatili za vodu.
Objevil knoflíky od plynového sporáku. Viděl mě, jak s nimi kroutím, tak se v nestřeženém okamžiku postavil na špičky a šel taky kroutit. A já se pořád divil, jak je to možné, že se mi připaluje jídlo, až jsem objevil záškodníka, který mi přidával plný plyn. Zatím máme kliku, že nedosáhne výš, ale od spálení nás dělí tak patnáct centimetrů, bude potřeba ho bedlivěji hlídat!

Roste a začíná zjišťovat, že ne vždy je to legrace. Už je vysoký jako stůl a umyvadlo, takže když se pod nimi postaví, bouchne se hlavou a pak nevěřícně kouká, co se to děje.

Začíná v sobě objevovat syntetické vlohy. Zatím předváděl jen ty analytické - všechno rozebíral. Třeba vykrámoval tříděný odpad, hrnce ze skříňky, kořenky ze šuplíku. Ale má hračku, kroužky na tyči, a tady začíná kroužky nejen sundavat, ale i vracet.

Korejské střípky, aneb co se nevešlo III

Posilovny v přírodě - fenomén, který nelze pominout.

Jsou v Soulu na každém rohu a koncentrují se převážně kolem turistických cest a cyklostezek. Často se stává, že si zacvičíme (či můžeme zacvičit) na úpatí kopečku nebo hřebínku, pak vyfuníme nahoru a pod vrcholem je další skupina cvičebních strojů rozesetých mezi stromy. Sympatické je, že někdy u posilovny najdeme pramínek pitné vody.

Úroveň posiloven je různá. Od moderních, kde si zátěž nastavujeme kolečkem na boku stroje, po jednoduché, kde maximální výbavou je činka vyplněná betonem u dřevěné lavičky.

Občas narazíme na perly. Jako je tato cedule s protahovacími cvičeními a energetickou hodnotou jídel (jestli chápu význam správně):

Tyto stroje jsou nejběžnější výbavou posiloven. Zde romanticky zasněžené:

Stroje v posilovnách nejsou jen na zvýšení síly, ale podstatnou část tvoří ty na rozhýbávání kloubů. Jsou využívány nejvíce, venku totiž převážně cvičí korejští senioři.

Optimalizace pohybu lidí v metru během dopravní špičky:

Situace, která mě zaskočila. Místo je na přestupu mezi linkami a jsou zde dvě možné cesty, jak přestoupit, a zavřená byla samozřejmě ta kratší varianta. Ale měli jsme kliku, museli jsme čekat jen minutu, pak přišel zřízenec a rolety otevřel.

Optimalizace pohybu vody po silnici:

Přes ty pytle s pískem jsem se kodrcal s kočárkem celé prázdniny čtyřikrát denně. Fotka je vlastně špatně, v reálu je silnice zleva doprava skloněná tak o deset procent a když prší, tak po ní teče voda (sic!). Význam té provizorní hráze mi uniká, chodník napravo po pěti metrech končí a je tu křižovatka. Dobré ale je, že jak se pytle objevily, tak zase zmizely a už můžeme přechod s nájezdem na chodník používat s kočárkem bez problémů.

Papírové kelímky:

V Koreji jsou často automaty na vodu a pije se buď s takového kornoutku z tenkého papíru, nebo má tvar malé obálky (přehnutý papír velikosti vizitky, ze tří stran slepený - objem má tak na jeden lok). Řešení je to jednoduché, akorát musí člověk dávat pozor, aby se mu kornoutek nebo obálka v ruce moc nezdeformoval.

Retro silnička - hezká barva, nemyslíte? (Fotku sem dala máma v Koreji, protože se mi směje, že jsem nad ní vzdychal, ale není to pravda!)

Najdi deset rozdílů

Foto z tohoto víkendu asi nepotřebuje další komentář, snad jen, že stačí vlastně najít jediný rozdíl, a vše ostatní z toho tak nějak vyplyne samo...

Multikulti víkend

Na facebooku (nebo fejsbůku, jak kdo chce) je aktivní skupina jménem Slováci a Češi v Koreji. A protože už jsme několikrát zúčastnili akce tam uveřejněné, rozhodl jsem se, že bych měl taky přispět. Vybral jsem turistický výlet na kopec, který máme hned za domem. Jednak jsem si troufnul vést tudy jiné lidi, protože už jsme po té cestě aspoň třikrát šli, a za druhé nemuseli jsme brzy vstávat, jako v případě, kdybychom jeli přes celé město. Přihlásili se tři účastníci a dva k našemu překvapení skutečně dorazili. Slovák Michal a Italka Patrizia (ale ta je po mamince poloviční Češka, a přišla hlavně proto, aby si procvičila češtinu). Tím se naše skupina stala výrazně mezinárodní a dostala netušenou dynamiku (například, když Patrizia volala na Michala: "Mluv česky, já nerozumím!"). V pohodové atmosféře jsme po asi třech a půl hodinách dosáhli vrcholu hory:

Tady konečně mohl popustit uzdu své horolezecké vášni i nejmladší člen výpravy:

 Jak se blíží podzim, vzduch se stává průzračnější a jsou lepší výhledy. Máma v Koreji dokonce poznamenala, že už jí to připomíná krajinu u nás doma (musíme domů, začíná blouznit!):

Na cestě dolů jsme si ještě zchladili rozpálené nohy v potoce a pak už jen hajdy bydlet!

V neděli jsme vyrazili do centra Soulu na akci s názvem Friendship Fair 2017. Na náměstí před soulskou radnicí byly postaveny stánky a v každém se prezentovala jedna země. Pro představu, dominantou českého a slovenského stánku byly shodně figurky ze skla.

Musím ale přiznat, že nás víc zaujala druhá rovina přehlídky, kulinářská. Českému stánku nemohlo dominovat nic jiného, než plzeňské, štít je vidět na fotce za mnou:

Pro pořádek dodávám, že my stláskali senegalskou mastnou masovou taštičku, pákistánské tandoori kuře, zapili to jordánským čajem a bulharským jogurtovým nápojem. Naštěstí jsme si stačili připravit žaludek jedním kozlem a lázeňskou oplatkou a celou akci na závěr jistili Plzní, takže se nikomu nic nestalo.

Na závěr ještě plním architektonické okénko "Táta v Koreji vs", tentokrát na téma soulská radnice. Zde bych chtěl vyzdvihnout, jak nápaditě moderní skleněná budova obtéká budovu historickou:

Pepíček má narozeniny

Rok utekl jako voda (respektive už je to rok, co mámě v Koreji praskla voda) a je to tady: Pepíčkovy první narozeniny.

A hned ve velkém stylu. V Koreji se první narozeniny totiž považují za významnou událost. Pořádají se mohutné oslavy za účasti široké rodiny, známých, kamarádů a kolegů z práce. Pepíčkovi nepřítomnou širokou rodinu nahradili kolegové mámy v Koreji. Ti se také postarali o to, aby byly dodrženy některé zvyky, které se k prvním narozeninám váží. Pepíček dostal svůj vlastní korejský kroj Hanbok:

Protože v Koreji se jede na výkon, je potřeba, aby se už od malička vědělo, kam dítě směřovat. Proto je dítěti při prvních narozeninách nabídnuto několik předmětů, které mají symbolizovat budoucí profese. A podle toho, po čem dítě sáhne, se usuzuje na jeho budoucí povolání:

Zde detail podnosu. Pepíček si neomylně vybral zlaté penízky. Bylo to kvitováno s nadšením, znamená to, že bude v budoucnu bohatý. A to je dobrá profese takřka všude na světě!

Samozřejmě nesměl chybět dort (čokoládovo-šlehačkový s višněmi) a pravidelní čtenáři tuší, že jde o mistrovský kousek z Jean Boulangerie. Jsou na něm dvě svíčky, protože ve stejnou dobu se narodila dcera kolegy, akorát té byly letos čtyři roky, takže každá svíčka je za jednoho oslavence. Vlastně to byla sdílená oslava, ale Pepíčkovi to, myslím, vůbec nevadilo, svou chvilku slávy si užil.

 Samozřejmě nesmí chybět společné foto. V Koreji jsou společné fotografie nezbytností.

Ještě musím přidat jednu momentku z oblékání. Je na ní vidět, jak ptáče už roztahuje křidélka: