Svatba mé kolegyně v Daejeonu, provinčním městě (rozuměj jenom asi milion obyvatel) jižně od Soulu, nám posloužila jako skvělá záminka k výletu do jeho přilehlého okolí. A byla to osvěžující změna, vypadnout z této megalopole! Ale nečekejte, že tímto klesla hustota obyvatel ve městě nebo se snížil počet třicetipatrových věžáků. Přesto jsme měli dojem, že se tu tak nějak volněji dýchá a osobní prostor se maličko nafouknul.
Ale abych nepředbíhala, táta v Koreji totiž nejdřív rozhodl, že tentokrát nepojedeme obligátně rychlovlakem, ale Mugunghwou, což jsou nejstarší provozované korejské vlaky. Tomu odpovídá i zhruba poloviční cena jízdného a dvojnásobná doba cesty. Byli jsme zvědaví, jak obstojí nejnižší třída vlaků ve srovnání se Českými drahami, a dá se říct, že v Čechách jsou srovnatelné spíš s nejvyšší třídou, co se týče míry ošuntělosti a pohodlí. Ale pozor, měli jsme pětiminutovou sekeru!
V Daejeonu mají jednu linku metra, což nám značně usnadnilo orientaci, ale hlavně, podobně jako v každém jiném městě v Koreji, tu lze použít na hromadnou dopravu jednu a tu samou kartičku (na kterou není třeba vyplnit milion lejster, udělat si fotku atd atd.) Náš "hotel" nebyl ani tak hotel, jako obytná věž s 29 patry, kde si podnikavá paní koupila pár 1+kk bytů a jala se je jako hotel provozovat. Z okna byly, kromě již zmíněných věžáků, vidět hory, kam jsme měli následující den namířeno. Pepa začal po příchodu okamžitě všechno důkladně zkoumat, tak jsme ho radši popadli a šli se podívat po okolí, než se stihnul osobně seznámit s každou zásuvkou a navrch záchodovou mísou v bytě.
Daejeon je tak trochu lázeňské město a prakticky hned u hotelu byly volně přístupné tzv. foot spa, tedy jakési bazénky s horkou vodou (až 44 stupňů) na nohy. Jednomu by to skoro připomínalo kolonádu, nebýt toho provozu všude kolem. Samozřejmě se dbá na hygienu, takže u každého bazénku je sprcha a sušička na nohy. Pepa si s chutí vyzkoušel ty trochu chladnější bazénky a zaflirtoval si při tom s místními krasavicemi. Prostě páteční večer, jak se patří. Rodiče si představovali, jak krásné by tam bylo jen tak sedět se sklenkou vína nebo konvičkou čaje a nehlídat, kdy už je čas malého svůdníka umýt, nakrmit a uspat. Prostě páteční večer, jako každý jiný večer.
Druhý den ráno jsme vyrazili do národního parku Gyeryongan, který byl příhodně dostupný autobusem od našeho hotelu. Byl krásný, jak je patrné z následujících fotografií, a o to víc, že člověk neslyšel všudypřítomný ruch velkoměsta, jak je tomu při výletech v Soulu.
Bez bambilionu schodů by to nebyl pořádný výlet, že:
To samé se dá říct o chrámech. Tento byl obzvláště milou zastávkou i díky mniškám, se kterými nás Pepa seznámil. Vyzařoval z nich zenový klid a k mému překvapení i plynulá angličtina (Tedy u těch staršich. Ty mladší zůstaly u korejštiny a nad Pepou se pubertálně rozplývaly :) Při pohledu na ně jsem si nemohla nevybavit Sinead O´Connor za mlada.
Vrcholovka samozřejmě nesmí chybět! Zdolali jsme jeden z dvou nejvyšších vrcholů (766 m.n.m.) a kochali se letos zatím nejlepšími výhledy (Jižně od nás totiž zuřil tajfun, takže bylo dost větrno a obloha byla řádně vyfoukaná.) Kopec se navíc ukázal jako baby-friedly, protože byl obehnán dost šíleným bludištěm dřevěných chodníčků a schůdků, takže se tam Pepa vyřádil při jejich zdolávání a navíc se tím na špičatém vrcholu značně zvětšil prostor, a nebylo tak třeba se mačkat s davy turistů.
Narazili jsme i na dobře maskovanou obří kudlanku:
Pepa nás cestou zpět obšťastňoval tímto upřímným výrazem....
... a táta v Koreji si jako odměnu za zdolání kopce dal karbanátek... s rýží, samozřejmě. S čím jiným byste to taky chtěli jíst, že?
Žádné komentáře:
Okomentovat