Bylo nám jasné, že obřadu vedenému v korejštině nebudeme rozumět a pravděpodobně zažijeme nějaké překvapení, ale to, alespoň mě, lákalo nejvíc.
První překvapení bylo hned s elektronickou verzí pozvánky, protože v příloze byl odkaz na svatební fotografie ženicha a nevěsty. Ano, ty svatební fotografie v šatech, které u nás vznikají po obřadu (alespoň pokud nám neunikl nějaký nový svatební trend), se v Koreji pořizují už dlouho dopředu. (Nemohu si odpustit jeden postřeh. Nevěstu jsem znal jako takovou šedivou myšku a v šatech a líčení a bez brýlí výrazně rozkvetla, vůbec bych ji nepoznal. Že by to byl důvod?)
Svatba se konala ve městě Daejeon, 160 km jižně od Soulu, my jsme využili příležitosti a strávili tam prodloužený víkend, o něm možná bude zmínka v jiném příspěvku. Vlastní obřad probíhal v čtyřhvězdičkovém hotelu, na úřad se tu rozhodně nechodí. Překvapením rozhodně nebyl konec. Už v hotelu cestou do sálu jsme minuli nenápadný výklenek (i domácí, jak vidíte, chodili kolem):
A to bylo místo, kde seděla naaranžovaná nevěsta, aby si ji svatebčané mohli vyfotit (mámě v Koreji se to zdálo až nedůstojné):
Obřad začínal nástupem matek v korejských krojích (hanbok), následoval samostatně ženich a nakonec nevěsta (oblečená v západním stylu) s tatínkem. (Podstatnou roli zde také hrála osvětlovací technika střídáním barev):
Mimochodem, na fotografiích si můžete všimnout, jak se tam občas mihne postava na obřad značně nevhodně oblečeného muže. Hádáte správně, je to fotograf, resp. kameraman. Vypadá to, že na svatbách/promocích/... po celém světě je to taková konstanta - profesionální fotograf bude vždycky vypadat jako poloviční bezdomovec.
Dalším překvapením pro nás bylo, že obřad podle korejského zvyku vedl vedoucí disertační práce nevěsty (prof. Park - je také nadřízeným mámy v Koreji). Nemám jasno v tom, jestli obřad musí vždy vést nadřízený jednoho ze svatebčanů, nebo to může být obecně nějaká vážená osobnost bez přímého vztahu ke svatebčanům, evidentně to ale nemusí být úřední osoba, tak, jak to známe z Čech.
Ne všichni si pečlivě vyslechli jeho ponaučení do života. Pepíčka víc zajímal piškot:
Po proslovu následovalo rituální nakrojení dortu a pak vybraní kolegové nevěsty a ženicha zazpívali píseň:
Tady se klaní nevěsta s ženichem rodičům (ženich není vidět, klečí totiž na zemi):
Na závěr se ještě svatebčané...
...klaní hostům:
Celý obřad trval necelou půlhodinu a prý byl velmi krátký. Na mámu působil poněkud formálním dojmem, jaksi na efekt. Narozdíl od svateb v našich končinách jsme nezaznamenali ani dialog na téma - Berete si zde přítomnou...? (ženich ani nevěsta neříkali během obřadu nic), nemluvě o neexistujících svědcích. Připojím další překvapení, které jsme si uvědomili vlastně až dodatečně. Neviděli jsme výměnu prstýnků a nevíme, jak je vypořádán vztah ženicha a nevěsty vůči státu, při obřadu se rozhodně nikam nepodepisovali. První manželský polibek padl tak nějak náhodou a ještě na odchodu ze sálu (aspoň nám to tak připadalo).
Ještě si dovolím pár ilustračních fotek. Při vstupu do předsálí uvítala hosty socha, která oznamuje, kdo se žení - skví se na ní jména ženicha a nevěsty (šest znaků v posledním řádku). Zajímavostí je materiál sochy, byla totiž z ledu:
Nakrojený svatební dort (dohadujeme se, jestli spodní čtyři patra dortu nejsou vlastně jen podstavcem):
Ještě jsme odchytili nevěstu na odchodu a vyfotili ji s Pepíčkem (který na svatbě zazářil svým vlastním korejským krojem):
Po obřadu následovala (výborná) hostina pro svatební hosty v prostorách hotelu. Ženicha ani nevěsty jsem si na hostině nevšiml a vlastně ani nevím, kam zmizeli.
Celý obřad působil velmi efektivním dojmem, jen pro orientaci dodávám, že začínal v jednu hodinu, po jeho skončení ještě následovalo poměrně časově náročné skupinové focení, hned navazovala hostina a z ní hosté velmi rychle odcházeli. V půl třetí už byl sál jídelny prakticky prázdný a my ve tři hodiny odjížděli autobusem od hotelu zpět do Soulu.
Na závěr ještě poznamenám, že toto byla první svatba, kterou jsem jako host zažil, která se obešla bez jediné kapky alkoholu (i když bych si vlastně pivo otevřít mohl, v lednici se jich tam pár krčilo, ale nějak jsem to nestihl...). A přikládám fotografii výslužky - rýžových koláčků (U této verze jsme se sami sebe museli ptát proč? Proč si někdo dal takovou práci s něčím, co ve výsledku chutná mdle až hnusně?):
Hodně štěstí novomanželům!
Žádné komentáře:
Okomentovat