Pepíčkovy lumpárny

Psst, potichounku, tady Pepíček. Vloudil jsem se taťkovi na blog. Ať na to nepřijde!

Popíšu tu, co dělám, aby byl táta co nejvíc zralý pro pavilon 3 v Bohnicích. Tam jsou neurotici, už si to zjišťoval.

Je potřeba, aby byl co nejvíc unavený a zároveň uzlíček nervů. A jaké taktiky na to používám? Například, táta mě vozí na kojení přes kopec (nejvíc se nasměju, když táta funí). Tak mu zajistím, aby těch procházek měl co nejvíc. Když už dorazíme, tak si od mámy cucnu jen tak trochu, abych měl za chvíli hlad a mohl mě tlačit zase.

Zjistil jsem, že táta by si rád na chvilku během dne dal šlofíka. Je hrozná legrace ho pozorovat po obědě. To dělá, že se mě snaží zabavit, ale padají mu u toho víčka. A vždycky, když mu spadnou, tak zakňučím, on se probere a zase chvíli předstírá, že má o mě zájem.

Což o to, já taky musím během dne spát. Ale snažím se vyspat v kočárku během cest, abych pak mohl být doma plný života. Taky dělám to, že když mě začínají oblékat do kočárku, začnu brečet. A ještě víc, když mě do kočárku pokládají. A jakmile se kočárek hne, utichám. Pak s radostí pozoruji tatínka, jak vybíhá se mnou z bytu, má rozvázané tkaničky, bundu a čepici si obléká na chodbě před výtahem a ve výtahu urovnává kočárek.

Nekonečná zásobárna legrácek se dá dělat při přebalování. Můj nejlepší kousek byl, že jsem se ve třech po sobě následujících přebalováních počůral přesně ve chvíli, kdy jsem neměl plenu a dokonce ani tu náhradní, kterou mě přikrývají, když mě přebalují. Táta mě musel kompletně převléct, vyměnit plenu, kterou mám během přebalování pod zády, a utřít všechny počůrané lahvičky a tuby s krémy, co byly okolo. A ještě jsem nasadil vyčítavý pohled, jak mi to mohl udělat, že mám počůranou hlavu. Ale už to nemůžu opakovat. Ten večer už to vypadalo, že se úkol podařil a že tátu do blázince odvezou rovnou. Ale maminka mi pak vysvětlila, že nám tenhle táta musí vydržet až do konce roku a že až se vrátíme do Čech, tak si můžeme najít jiného. Tady se asi špatně shánějí.

Taky má rád, když mu během přebalování pokakám ruku. Ovšem to se bohužel nepodaří pokaždé. Někdy to promeškám třeba jen o minutu. Ale máte vidět, jak se táta tváří, když mu okamžitě znečistím novou plenu! Další průšvih je, že poslední dobou už se táta s mámou naučili poznat, kdy tlačím a strkají pode mě nočník. Většinou odolávám, ale bohužel už dvakrát jsem se neudržel. Tak mě ten nočník asi do budoucna nemine. Od maminky jsem se onehdá zase dozvěděl spustu nových slov. To když jsem se během přebalování zároveň počůral, poblil a ještě stačil pokadit koberec...

Oblékání je další příležitost taťku potrápit. Je potřeba například děsně rychle kopat nožičkama. Když to vyjde, obléká mě táta kalhoty klidně načtyřikrát. Nandá mi jednu nohavici a když obléká druhou, tak šup, noha z první ven, a tak pořád dokola. Další můj trik, když mi obléká táta ponožky, je dát prstíky do vějířku. Podobná věc se dá dělat rukama. Když mě obléká, snažím se prsty co nejvíc roztáhnout. A když svléká, tak držím vší silou rukáv uvnitř.

Jídlo je samostatná kapitola. Začali mě krmit lžičkou plnou ..., jak tomu jenom říkají? Aha, zeleninová kaše! S kaší se užije spousty zábavy. Vždycky se snažím lžičku chytit rukama. Když se to povede, rozpatlám si bleskově brokolici s mrkví po celém obličeji a pokud možno si jí co nejvíc nacpu do nosu. Pak jí můžu po zbytek dne frkat ven, aby i máma věděla, co jsem obědval. Taky si začínám myslet, že taťka neustálou péčí o mě slábne, protože se mi poslední dobou daří vytrhnout mu z jeho vetché ruky plnou lžičku a prásknout s ní o zem! To byste nevěřili, jak daleko se zelenina dokáže na podlaze rozprsknout. To pak táta leze po čtyřech, tahá po zemi hadr a já si konečně můžu nerušeně nadělat do plen, aniž by mě pořád pozoroval, jestli kadím nebo jenom hluboce přemýšlím...

Hračky. Tady se dá s úspěchem použít dvojice triků. Neschopnost hračku uchopit a pak neschopnost hračku pustit. Máte vidět, jak usilovně přemýšlí, jestli tohle děcko je opravdu jeho!

Už vymýšlím další legrace, jen počkejte, až začnu lézt!

Fotoakualita: promoce

Ne, nebojte se, já i máma v Koreji už máme promoce dávno za sebou a Pepa ještě neumí integrovat.

Totiž, jdeme si tak s Pepíčkem na oběd a cestou vidíme spoustu provizorních stánků, kde se prodávají květiny (v některých byl zapíchnutý i plyšový Pikaču...).

Vysvětlení přišlo hned pár desítek metrů nato. Na SNU se promovalo! Začali jsme potkávat studenty v talárech (povšimněte si sušáků na prádlo zde vtipně použitých jako držáky na kytice):

A dokonce nám i zapózovali, jako tato studentka:

Tady se zase cvičí hod čepičkou:

Koukali jsme na to talárové hemžení a jak poznamenala máma v Koreji: "Člověk by jim skoro i záviděl". Musím říct, že jsem si to při pohledu na své slintající dítě v tu chvíli myslel také!

Divočina hned za domem

Jak už jsem tu zmiňoval, kampus univerzity leží na úpatí hor. Tedy takových menších hor, nejvyšším vrcholem je Gwanaksan s necelými sedmi sty metry. Nicméně jsme mnohem blíž hladině moře, takže převýšení bývá značné. Vždycky jsem měl pocit, že za nimi už musí být jen divočina. Co byste řekli, žádná divočina, Soul to je!

V sobotu jsme procházkou obešli kampus po obvodu a objevili, že od kampusu míří kromě stezek k okolním vrcholkům i jedna do poměrně nízkého sedla mezi nimi. Večer jsme koukali do mapy a zjistili, že asi pět kilometrů od kampusu už najdeme stanici metra a cesta vede právě sedlem. (Shodou okolností jsou to ty stanice, kde jsme bloudili cestou do Ikey). Takže v neděli v 9:45 vycházíme. Zpočátku je cesta široká (úplně procházka jak v Průhonickém parku, Vladimíre) a na každém kroku rozcestník. Fotíme se s Pepíčkem u jednoho z mnoha ledopádů:

Značení korejských turistických tras má ovšem jednu specifickou vlastnost. Objevuje se zhusta jen v místech, kde je situace jasná a přehledná. Ale třeba v sedle, z kterého vychází aspoň šest cest a z toho tak tři přibližně vaším směrem, najednou kde nic, tu nic. Sice je občas potřeba překonat nějakou roklinku, ale nakonec naštěstí nalézáme správný směr. Pokračujeme šedivým lesem tvořeným převážně listnáči - inu, únor:

Pokračujeme podél koryta, které je prakticky vyschlé:

Až se dostáváme do místa, které bylo na mapě ohraničené a vyznačené jinou barvou. Ohraničené je i v reálu, a to dvoumetrovým plotem. Na plotu je znak univerzity a za ním to vypadá jak arboretum s cestou vhodnou i pro kočárek. Bohužel je zavřeno, nicméně odsud vede ještě jedna cesta, která začíná romantickým zavěšeným mostkem:

Za ním následuje opravdová divočina (rozuměj - nezakopáváme o ostatní turisty na každém kroku)! Pokračujeme neméně romantickou stezkou plnou schodů...

...romanticky prudkých kopečků po kamenech...

...na které přes Pepíčka zavěšeného na břichu více méně nevidím. Celou dobu přemýšlím, jak to dělají ti, co mají ten velký pivní pupek?

Ke konci cesty nás čeká několik výhledů:


A věžáky za prvním horizontem nás vracejí do reality velkoměsta.

Scházíme dolů a nacházíme něco, co nám oběma silně připomíná Špindl. V úzkém údolí podél koryta říčky jsou nízké domy, kde jsou jen restaurace a prodejny outdorového vybavení.

 A samozřejmě infrastruktura pro turisty, jako tato obskurní stezka v korunách stromů:

A konečně pořádný rozcestník:

Výlet zakončujeme korejsko-německou svačinkou. Pepíček ostrouhal, protože se celý výlet jenom nesl a ještě ho prospal, takže dostal zas jen mléko.

A jde se k zubaři!

Aneb, co já bych pro atraktivitu blogu neudělal! Popravdě řečeno, když jsem začal o blogu uvažovat, o tomto tématu jsem v žádném případě psát nechtěl. Také nechci psát například na téma "Kolonoskopie", "Jak vypadá korejská sanitka uvnitř", nebo "Tajná zákoutí korejských nemocničních sádroven".

Ale zpět k věci. Příběh začal už před týdnem, kdy mě v noci ze středy na čtvrtek rozbolel zub (vlastně začal už asi před sedmi lety, kdy se mi odlomil kus šestky, ale zpět do současnosti). A rozbolel mě tak, že už jsem začal uvažovat o návštěvě zubaře. Naštěstí je v univerzitním kampusu malá poliklinika jménem Health Service Center, kde sídlí i zubař. Takže po obědě (logicky, rozvrtají mi pusu a nenajím se!) přicházíme do HSC. Je krátce po dvanácté. Kupodivu, zrovna mají polední pauzu do půl druhé. Aha, tak jdeme s Pepíčkem na procházku a k Marušce do práce a vracíme se o půl druhé.

V ordinaci se dozvídáme, že doktor tu dnes není a dorazí až v pondělí ráno. Vysvětlují mi na obrázku, kde se mám nechat vyšetřit:

Nemají moc dobrou angličtinu, opravuji skoro vůbec anglicky nemluví, ale nějak chápu, že by to měla být ta samá budova, kde dostal Pepíček očkování. Je odsud asi dvacet minut jízdy autobusem.

Co se dá dělat, zub bolí, jedu. Pepíček mezitím bude s maminkou v práci. Budovu nacházím bez problémů, na recepci mi ukazují na dveře a vstupuji do malinké ordinace. Vidím část křesla a na něm zrovna jedna pacientka. Doposud vše klape.

Po deseti minutách je paní přede mnou hotova a seznamuji doktorku se svým problémem. Aha, neumí anglicky. Aha, to není doktorka a zřejmě jen dentální hygienistka. Velmi zdvořile mě vede na recepci, recepčního úkoluje dlouhým korejským proslovem. Ten znejistí a běží shodou okolností na dětské, kde očkovali Pepíčka. Přichází starší paní a vysvětluje, že bohužel zde zubní není a že okolo je spousta dentálních klinik, ale žádnou mi nemůžou doporučit. Že prý se mám zeptat nějakého svého korejského přítele na reference.

Stojím venku na semaforu, plaším černé myšlenky a přemýšlím, kde sbalit nějakého korejského přítele. Na to ale nemám odvahu, a tak si nakonec jedu vyzvednout Pepíčka u Marušky v práci. Najdu matku zabranou do práce na počítači, která najednou zjišťuje, že jí zmizelo dítě! Hodný americký kolega Jon se Pepíčka ujal (na to si ještě vzpomněla) a vzal si ho vedle do kuchyňky (to už jí nějak uniklo), kde ho nacházíme s naším vysmátým synáčkem. Dojatí korejští kolegové se loučí s "baby scientist" (seděl totiž způsobně máme na klíně a četl si s ní nějaký ten Nature článek) a Jon slibuje pomoc s nalezením vhodné zubní ordinace. Má totiž korejskou manželku, ta by mohla poradit. Snad nějak do rána vydržím, přinejhorším na růžovém štěstí (ibalginu). V pátek ráno je zub výrazně lepší, a tak se dohadujeme, že počkáme na pondělí a zubaře v kampusu.

V pondělí v 9:30, přesně se začátkem ordinačních hodin jsem u ordinace. Vyplňuji krátký formulář a za chvilku mi dělají rentgen zubu a už sedím na křesle. Vlastně ležím:

Doktorka mě klepne násadkou zrcátka do zubu, a je i se sestrou potěšena, že se trefila a že jsem vykvikl jak prase na porážce.

Oznamuje mi následně, že bude potřeba ošeřit zubní kanálek, že výplň, kterou v zubu mám, je velká a možná je pod ní sekundární kaz, nebo infekce v kořenu. A prý to je na ně příliš složitý zákrok a musím jinam. Ukazuje mi opět ten samý obrázek budovy, který jsem viděl už ve čtvrtek. Jde o budovu univerzitní nemocnice v kampusu (takže jsme si ve čtvrtek nerozuměli), bohužel tam jsou velmi dlouhé čekací doby. Když se ptám na jinou možnost, dává mi vizitku na jednu soukromou kliniku, kde jsou lékaři studovaní na "naší" univerzitě a velmi šikovní. Že umí anglicky a lehce se domluvím.

Akorát nevěděla, že ten automat, který mi odpoví na volání, umí akorát korejsky. Naštěstí recepční v HSC umí dobře jak anglicky, tak korejsky, a domlouvá mi termín na 16.2. Mimochodem, stíháte sledovat, jakými mílovými kroky se postupně probojovávám k ošetření svého zubu? Zvažuju, že z této reportáže udělám příspěvek na pokračování nebo ho rovnou nasekám na několik krátkých dílů jako večerníček.

Ale zpět k mé zubařské Odysee. Soukromá klinika se jmenuje NatureM a uvnitř je to standardní zástupce takových zařízení. Recepce obložená leštěným kamenem, houf usměvavých mladých hezkých děvčat a dynamičtí mladí lékaři (genderová policie alias máma v Koreji podotýká, že tam byl i jeden mladý zubní technik a jedna zajisté taky velmi dynamická lékařka).

Zase vyplňuji formulář a pak mě sestra odvádí na rentgen. Rentgen (ten panoramatický) nejde 5 minut zapnout, ale pak si dá říct. Když mi nastavují výšku, tak podotýkám, že můžeme zvednout hlavici výš. Sestra se začíná nesměle hihňat a říká, že prý jsem moc vysoký a že už to výš nejde.
V mezičase se mi přichází představit doktor. Málem vyprsknu smíchy, když se dozvídám, že se jmenuje Dr. OK (vyslovoval "oukej"). Musím se držet, abych se ho nezeptal Doctor Who? Ale povídá to s vážnou tváří, a dokonce nám pak v mezičase vysvětluje, jak se píše a čte jeho příjmení v hangulu (= korejské písmo), mimochodem, má se to číst "ok". (Jak později podotýká máma v Koreji, máme kliku, že to není Dr. KO).

Pak mě posazují do křesla a berou do ruky, to byste neuhodli: zrdcadlovku! Už vám někdy u zubaře fotili zuby? Mě nikdy, až teď! Mám hezkou galerii svých zubů.

Přichází Dr. OK a dává mi injekci proti bolesti. Nevím, jak to udělal, ale necítil jsem ani bodnutí. Jak  poznamenal, bylo to prostě oukej. Probíráme nastávající zákrok. Je třeba léčit kanálek, vydá to tak na čtyři návštěvy. A prý pak bude nutná korunka. Udivuji Dr. OK tím, když o zubu mluvím jako o šestce. Mě zase udivuje, že ho to udivuje.

Odvádí nás i s Pepíčkem a Maruškou do jiné místnosti, kde nám sdělují, kolik by si naúčtovali za zirkoniovou korunku. Máma v Koreji počítá, kolik dní by musela vydělávat na mou korunku. Pak nás už jenom omévají...

Poté, co jsem se probral z mdlob, odvádí mě do jiné místnosti s křeslem, kde bude probíhat zákrok.  Dávají mi přes obličej hadr, z kterého vykukuje jen nos a pusa.

Celý zákrok netrvá ani pět minut a odcházím s provizorní výplní. V sobotu 25.2. mám další sezení, tak mi držte palce!

Perlička na závěr: Dostal jsem korejský recept na prášky proti bolesti, tady je:

A k tomu jediný pokyn: Pokud bude zub bolet, brát prášky. Ještě ve čtvrtek večer jsem v telefonu našel sérii volání a SMS z kliniky. A v nich stálo, abych je nebral, že obsahují penicilin, na který jsem alergický, jak jsem uvedl v dotazníku. Ještě že udělali dobrou práci a zub nebolel!

A jde se k holiči!

Pozorným očím (nikoliv mým tedy) neuniklo, že vlasy se mi od poslední návštěvy lazebníka poněkud prodloužily. Ale kde tady v Koreji najít holiče? A tak si tak jdeme cestou na trh a koukáme, jestli nějakého neuvidíme. Co jednoho, hned čtyři salóny na sto metrech! Zase to není jednoduché, být to jeden, tak ho bereme, ale vyber si ze čtyř. Nakonec volíme ten, kde holič zrovna stříhá pána, tudíž máme záruku, že jde o pánského holiče, ačkoli na dveřích visí obří fotografie Audrey Hepburn. To bude zároveň záruka, že holič je obeznámen s posledními evropskými trendy. Plus mínus padesát let.

Vcházíme dovnitř, vítá nás dlouhá korejská věta, které pochopitelně nerozumím. Podle tónu řeči odhaduji, že buď za chvilku zavírá, nebo že máme přijít později, nebo že na tak náročný úkol, jako je jedna evropská hlava, nestačí. Nasazují výraz asertivního dementa a obracím se na Marušku, jestli něco z proudu řeči nechytla. Přeci jen má od loňského jara patnáct lekcí korejštiny, to je potřeba zúročit! A taky že jo. Maruška plynně vysvětluje, že korejsky tedy rozhodně nerozumíme! Holič kontruje stejně těžkým kalibrem, vytahuje svoji středoškolskou angličtinu a sděluje nám, že on tedy  anglicky taky neumí. Pantomimicky naznačujeme, že jsme nepřišli konverzovat, ale nechat se ostříhat. Holič pochopí a trochu rezignovaně máchá směrem ke gauči, kam se usazujeme.

Dostříhá pána a celou dobu nezavře pusu, to se mnou si nepopovídá. Nevím, jestli to není součástí jeho dobrého výkonu. Ale už jdu na řadu, zde přikládám foto před akcí:

Je čas na domluvu, jak bude sestřih vypadat. Naštěstí umí pár vhodných slov a obě dvě použijeme - jsou to slova long a short. Postupně se dohodneme, která varianta bude platit pro kterou část hlavy. V jednu chvíli začne předvádět něco na způsob komára, bzučí a kříží ruce před sebou. Cimrmanovská chvíle nechápavého ticha. A dochází mi, že se ptá, jestli mašinkou ne. Potvrzuji, že mašinkou ne. Vlasů už tolik nemám, ale v zimě ještě zahřejí, není nutné se jich přehnaně zbavovat. Ještě na vysvětlenou: On totiž standardní korejský účes připomíná trochu květák. Po stranách a vzadu vyholený a na vršku hlavy dlouhé vlasy tak na úroveň uší. Vlastně je to takové hodně vysoko střižené mikádo.

Při práci holič používá spony na vlasy, zajímavá metoda, doma jsem ji nezažil. Tady mám zrovna jednu nasazenou:

Jde mu to rychle, nůžky má ostré, ani jednou nezatahal. Už se blížíme ke konci, ještě jedno bzučení, tentokrát dotaz na zaholení krku mašinkou, tady už jsem ho netrápil.

Nakonec dolaďuje za Maruščiny asistence délku ofiny, se svými pěti dioptriemi se sundanými brýlemi už totiž nejsem dobrým partnerem pro diskuzi o tak delikátní záležitosti.

Nakonec mě Maruška na pokyn mistra fotí ze tří stran, ať je mustr na příště. Tady en face:

A ještě z profilu. Na pozadí si můžete všimnout fotky Audrey na dveřích:

Platíme 9000 wonů, což jsou necelé dvě stovky. Tak se zase uvidíme, až mi vlasy odrostou, maestro!

Pepíčkovy pokroky

V životě otce na rodičovské dovolené dochází nevyhnutelně ke změně charakteru událostí, ze kterých má člověk radost. Dříve se mohl radovat z toho, že kvalty v převodovce motorky hladce zaskakují, že lyže volně sviští ze svahu, či, že se kola bicyklu bez problémů odvalují po asfaltu. Nyní se člověk raduje, když nemá kvalty s hladovým dítětem za matkou na kojení, když větry tak nějak volně sviští z plen a nenadýmají, a nebo když kolům kočárku nevadí v odvalování hroudy zmrzlého sněhu.

Další událost, ze které může mít takový otec radost, nastala 29. ledna, přesně na páté měsíční narozeniny. I přes pětiměsíční, z toho dvouměsíční intenzivní snahu se Pepíčkovi nepodařilo mě rozkojit. Připadal jsem si tudíž jako rodič poněkud neplnohodnotně. Nicméně to se teď změnilo! Podstatně jsem mu rozšířil jídelníček, zatím měl totiž jen jedinou možnost volby, a to jestli z levé, nebo z pravé strany. Vrcholem dekadence bylo dostat postupně z obou a pak ještě několikrát dokola. Teď už fasuje jedno jídlo denně z rozmixované zeleniny. Ty nové obzory, exploze nových chutí! Brokolice, mrkev, dýně, cuketa a jejich rafinované kombinace! A hlavně už je otec konečně i živitel, nejen vozitel, nositel a zadku utíratel!

Následkem zpestření jídelníčku přichází další potěšení otce na rodičovské. Je to poněkud přízemní téma, jemnější duše prosím odstavec přeskočte. Totiž, Pepíčkovi se poněkud změnila kvalita stolice. Přichází jen jednou denně, zato však bohatýrská. Výhodou je, že zadeček se už neopruzuje, tudíž nebolí a děťátko může být veselé celý den (teoreticky - prakticky ho vždycky něco nakonec rozlítostní). Nevýhodou je, že začíná smrdět jako starej chlap (krkat a prdět už uměl).

V příručkách je dále možno se dočíst, že mimino ve věku šesti měsíců se už umí obracet z břicha na záda a obráceně. Pepíček je rebel, má vlastní cestu. Jeho heslem je stabilita! Když už v nějaké pozici je, tak v ní míní zůstat, děj se co děj. Neřešitelný problém ovšem nastává v poloze na bříšku. Téměř vždy počáteční nadšení končí strašlivým řevem, kdy se z posledních sil drží na předpažených ručičkách, hlavička mu padá, ale otočit se na záda, to je pod jeho úroveň! Asi má nepříjemnou vzpomínku, jak se v prvních měsících několikrát otočil zpět na záda jen tím, že dal svoji obří, těžkou hlavu moc na stranu a ona převážila zbytek těla. Radovali jsme se z pokroku, ale zřejmě to bylo nedopatření!

Jen bych se rád na závěr svěřil se svým stále intenzivnějším dojmem, že máme doma místo dítěte chobotničku (dřív jsem tipoval paviána - vřeštěl a měl červenou prdelku). Čím dál tím častěji se totiž odkudsi znenadání vysune studené a vlhké chapadélko a něco sebere. Nevím, nevím, jestli lze toto nazývat pokrokem...

Vaříme s Tátou v Koreji - Kimči guk

Modifikuji zvolání z pořadu "Ošatka humoru a melodií" (pro mladší ročníky - najděte si na internetu, stojí za to!) a volám: Kuchařky, k internetu, kuchařky, k internetu! Je tu další díl Vašeho oblíbeného seriálu: "Vaříme ze surovin, které v Česku pravděpodobně vůbec neseženete!"

Dnes další z pilířů korejské kuchyně - polévka Kimči guk. Recept je podobně intelektuálně náročný jako minulý. Potřebujeme jen pár surovin: samozřejmě kimči (kilový pytlíček by mohl stačit), dále pak vepřové maso, tofu, pálivou paprikovou pastu (červená krabička vlevo), jarní cibulku a trochu cukru.

Do hrnce přijde kimči a maso nakrájené na velikost sousta, pár lžic paprikové pasty a trochu cukru. Vše zalijeme vodou a dáme vařit.

 Po půl hodině vaření přidáme na kostky nakrájené tofu a ještě asi pět minut povaříme.

 Na závěr ještě přihodíme nakrájenou jarní cibulku.

A korejská zelňačka je na světě. Chutná trochu jako segedín a ve chvíli, kdy píšu příspěvek, stále ještě odpočívá netknutá v lednici, aby se pěkně uležela.

Uhodne někdo, jakou zvolíme přílohu?

Pepíček - uživatelský manuál

Pepíček patří do kategorie Mobilně-Indisponovaný Malý Člověku-podobný Objekt (MIMČO). Vizuálně velmi podobný dospělému člověku. Ovšem s některými modifikacemi (velká hlavička v poměru k tělíčku, velké tváře a oči), patrně s cílem vyvolat citovou závislost. Zvlášť na potenciálně zainteresovaných jedincích - majitelích tohoto zařízení.

Důvody pořízení takových objektů jsou nejasné. MIMČO spotřebovává značné množství zdrojů, zejména časových a finančních, vyžaduje nadprůměrnou trpělivost při interakci.

Hlavním cílem uživatele je udržet všechny systémy MIMČa v provozu (lidově řečeno naživu). Dalšími bonusovými cíli je udržet MIMČO nepotřísněné a rozvíjet jeho schopnosti (Objekt je vybaven samoučícími a učícími se rutinami). Pokud nejsou plněny bonusové cíle, upadá Objekt do stavu Nuda a vydává chybový zvuk.

Vstupy a výstupy
Vstupy se dělí na dvě velké skupiny. Materiální a nemateriální. Materiální: Je potřeba v pravidelných intervalech plnit MIMČO specifickým živným roztokem (viz kapitola Krmení). Nemateriální: specifické interakce. K nim se hodí barevné plastové nástroje (hračky), ale je potřeba využívat i další akce (nošení, mluvení, zpěv, blábolení, šimrání vlasy apod.).

Výstupy jsou také dvou druhů. Většinu materiálních výstupů řeší vyměnitelný absorpční modul (lidově zvaný Plena). Interval plnění Pleny je nepravidelný a Objekt není vybaven systémem předběžné výstrahy. Bohužel Objekt jeví zvýšené tendence plnit plenu i ve chvíli, kdy není nasazena. Plnění je naštěstí obvykle doprovázeno zvukovým projevem (laicky prdění) a je tedy možno včas zareagovat. Pokud není Plena včas vyměněna, jeví Objekt změnu barvy (zčervenání) a zvýšenou citlivost v plenové oblasti (laicky opruzení). Bohužel Objekt trpí značnými úniky provozních tekutin mimo oblast řešenou Plenou (laicky: slintá a blinká). Zatím se nepodařilo najít servis, kde by se popisované chování dalo reklamovat. Nutno řešit individuálně vhodnými absorpčními materiály.
Nemateriální výstupy se projevují především širokým spektrem zvuků. Je vhodné rozlišovat standardní a chybové zvuky. Standardní zvuky provázejí plnění bonusových cílů. Jedná se o typy zvuků: smích, blábolení, výskání. Chybové zvuky se omezují jen na vrzání a pláč. V takovém případě je třeba odhadovat druh závady. Jde buď o nedostatek živného roztoku (laicky hlad) - viz kapitola Krmení, nebo o Nudu, případně doprovází přechod do Režimu spánku - viz kapitola Sleep mode.

Krmení
Za účelem Krmení je potřeba vyhledat Mobilní Autonomní Termostatický Kojící Automat (MATKA), kde se MIMČO připojí k Plnícímu Reservoárovému Systému (zkratku už odhadnete) a plnění probíhá automaticky. Objekt není vybaven vodoznakem (stavoznakem), naplnění je tedy nutno odhadovat. A mnohdy dochází k přeplnění, což má za následek únik provozních kapalin.
 MATKA je ke každému MIMČu přidělena ode dne výroby. V obvyklém případě se od MIMČa prakticky nedá oddělit a zvládá komplexní celodenní péči. V našem případě využila své autonomie a usadila se cca 8000 km daleko od místa výroby. Firma (= prarodiče), která automat vyrobila, uznává, že jde o nestandardní projev, který ji velmi mrzí a analyzuje příčiny tohoto chybového chování. Tento stav je pro ni o to těžší, že i druhý vyrobený automat jeví stejnou nestandardnost v běhu programu (laicky řečeno: I druhá dcerka utekla za moře, tentokrát do USA). Máme štěstí, že v současnosti se MATKA drží prakticky na jednom místě, vzdaluje se jen přes den, ale nachází se v dochozí vzdálenosti.

Sleep mode
To je jediná doba, kdy je možno ustat s plněním Hlavních a Bonusových cílů.

Růst
Objekt jeví samovolnou tendenci zvětšovat rozměry a hmotnost. Počáteční hmotnost cca 3kg se za první čtyři měsíce zdvojnásobila. Bude-li uvedené tempo pokračovat ad absurdum, dosáhne kolem 25. roku věku hmotnosti Měsíce, kolem 27. roku hmotnosti Země a krátce po 30. roku dosáhne hmotnosti potřebné k zažehnutí termonukleární syntézy a začne svítit. Je nutno doufat, že nasazené tempo se zpomalí.