Pepíčkovy pokroky

V životě otce na rodičovské dovolené dochází nevyhnutelně ke změně charakteru událostí, ze kterých má člověk radost. Dříve se mohl radovat z toho, že kvalty v převodovce motorky hladce zaskakují, že lyže volně sviští ze svahu, či, že se kola bicyklu bez problémů odvalují po asfaltu. Nyní se člověk raduje, když nemá kvalty s hladovým dítětem za matkou na kojení, když větry tak nějak volně sviští z plen a nenadýmají, a nebo když kolům kočárku nevadí v odvalování hroudy zmrzlého sněhu.

Další událost, ze které může mít takový otec radost, nastala 29. ledna, přesně na páté měsíční narozeniny. I přes pětiměsíční, z toho dvouměsíční intenzivní snahu se Pepíčkovi nepodařilo mě rozkojit. Připadal jsem si tudíž jako rodič poněkud neplnohodnotně. Nicméně to se teď změnilo! Podstatně jsem mu rozšířil jídelníček, zatím měl totiž jen jedinou možnost volby, a to jestli z levé, nebo z pravé strany. Vrcholem dekadence bylo dostat postupně z obou a pak ještě několikrát dokola. Teď už fasuje jedno jídlo denně z rozmixované zeleniny. Ty nové obzory, exploze nových chutí! Brokolice, mrkev, dýně, cuketa a jejich rafinované kombinace! A hlavně už je otec konečně i živitel, nejen vozitel, nositel a zadku utíratel!

Následkem zpestření jídelníčku přichází další potěšení otce na rodičovské. Je to poněkud přízemní téma, jemnější duše prosím odstavec přeskočte. Totiž, Pepíčkovi se poněkud změnila kvalita stolice. Přichází jen jednou denně, zato však bohatýrská. Výhodou je, že zadeček se už neopruzuje, tudíž nebolí a děťátko může být veselé celý den (teoreticky - prakticky ho vždycky něco nakonec rozlítostní). Nevýhodou je, že začíná smrdět jako starej chlap (krkat a prdět už uměl).

V příručkách je dále možno se dočíst, že mimino ve věku šesti měsíců se už umí obracet z břicha na záda a obráceně. Pepíček je rebel, má vlastní cestu. Jeho heslem je stabilita! Když už v nějaké pozici je, tak v ní míní zůstat, děj se co děj. Neřešitelný problém ovšem nastává v poloze na bříšku. Téměř vždy počáteční nadšení končí strašlivým řevem, kdy se z posledních sil drží na předpažených ručičkách, hlavička mu padá, ale otočit se na záda, to je pod jeho úroveň! Asi má nepříjemnou vzpomínku, jak se v prvních měsících několikrát otočil zpět na záda jen tím, že dal svoji obří, těžkou hlavu moc na stranu a ona převážila zbytek těla. Radovali jsme se z pokroku, ale zřejmě to bylo nedopatření!

Jen bych se rád na závěr svěřil se svým stále intenzivnějším dojmem, že máme doma místo dítěte chobotničku (dřív jsem tipoval paviána - vřeštěl a měl červenou prdelku). Čím dál tím častěji se totiž odkudsi znenadání vysune studené a vlhké chapadélko a něco sebere. Nevím, nevím, jestli lze toto nazývat pokrokem...