A jde se k zubaři!

Aneb, co já bych pro atraktivitu blogu neudělal! Popravdě řečeno, když jsem začal o blogu uvažovat, o tomto tématu jsem v žádném případě psát nechtěl. Také nechci psát například na téma "Kolonoskopie", "Jak vypadá korejská sanitka uvnitř", nebo "Tajná zákoutí korejských nemocničních sádroven".

Ale zpět k věci. Příběh začal už před týdnem, kdy mě v noci ze středy na čtvrtek rozbolel zub (vlastně začal už asi před sedmi lety, kdy se mi odlomil kus šestky, ale zpět do současnosti). A rozbolel mě tak, že už jsem začal uvažovat o návštěvě zubaře. Naštěstí je v univerzitním kampusu malá poliklinika jménem Health Service Center, kde sídlí i zubař. Takže po obědě (logicky, rozvrtají mi pusu a nenajím se!) přicházíme do HSC. Je krátce po dvanácté. Kupodivu, zrovna mají polední pauzu do půl druhé. Aha, tak jdeme s Pepíčkem na procházku a k Marušce do práce a vracíme se o půl druhé.

V ordinaci se dozvídáme, že doktor tu dnes není a dorazí až v pondělí ráno. Vysvětlují mi na obrázku, kde se mám nechat vyšetřit:

Nemají moc dobrou angličtinu, opravuji skoro vůbec anglicky nemluví, ale nějak chápu, že by to měla být ta samá budova, kde dostal Pepíček očkování. Je odsud asi dvacet minut jízdy autobusem.

Co se dá dělat, zub bolí, jedu. Pepíček mezitím bude s maminkou v práci. Budovu nacházím bez problémů, na recepci mi ukazují na dveře a vstupuji do malinké ordinace. Vidím část křesla a na něm zrovna jedna pacientka. Doposud vše klape.

Po deseti minutách je paní přede mnou hotova a seznamuji doktorku se svým problémem. Aha, neumí anglicky. Aha, to není doktorka a zřejmě jen dentální hygienistka. Velmi zdvořile mě vede na recepci, recepčního úkoluje dlouhým korejským proslovem. Ten znejistí a běží shodou okolností na dětské, kde očkovali Pepíčka. Přichází starší paní a vysvětluje, že bohužel zde zubní není a že okolo je spousta dentálních klinik, ale žádnou mi nemůžou doporučit. Že prý se mám zeptat nějakého svého korejského přítele na reference.

Stojím venku na semaforu, plaším černé myšlenky a přemýšlím, kde sbalit nějakého korejského přítele. Na to ale nemám odvahu, a tak si nakonec jedu vyzvednout Pepíčka u Marušky v práci. Najdu matku zabranou do práce na počítači, která najednou zjišťuje, že jí zmizelo dítě! Hodný americký kolega Jon se Pepíčka ujal (na to si ještě vzpomněla) a vzal si ho vedle do kuchyňky (to už jí nějak uniklo), kde ho nacházíme s naším vysmátým synáčkem. Dojatí korejští kolegové se loučí s "baby scientist" (seděl totiž způsobně máme na klíně a četl si s ní nějaký ten Nature článek) a Jon slibuje pomoc s nalezením vhodné zubní ordinace. Má totiž korejskou manželku, ta by mohla poradit. Snad nějak do rána vydržím, přinejhorším na růžovém štěstí (ibalginu). V pátek ráno je zub výrazně lepší, a tak se dohadujeme, že počkáme na pondělí a zubaře v kampusu.

V pondělí v 9:30, přesně se začátkem ordinačních hodin jsem u ordinace. Vyplňuji krátký formulář a za chvilku mi dělají rentgen zubu a už sedím na křesle. Vlastně ležím:

Doktorka mě klepne násadkou zrcátka do zubu, a je i se sestrou potěšena, že se trefila a že jsem vykvikl jak prase na porážce.

Oznamuje mi následně, že bude potřeba ošeřit zubní kanálek, že výplň, kterou v zubu mám, je velká a možná je pod ní sekundární kaz, nebo infekce v kořenu. A prý to je na ně příliš složitý zákrok a musím jinam. Ukazuje mi opět ten samý obrázek budovy, který jsem viděl už ve čtvrtek. Jde o budovu univerzitní nemocnice v kampusu (takže jsme si ve čtvrtek nerozuměli), bohužel tam jsou velmi dlouhé čekací doby. Když se ptám na jinou možnost, dává mi vizitku na jednu soukromou kliniku, kde jsou lékaři studovaní na "naší" univerzitě a velmi šikovní. Že umí anglicky a lehce se domluvím.

Akorát nevěděla, že ten automat, který mi odpoví na volání, umí akorát korejsky. Naštěstí recepční v HSC umí dobře jak anglicky, tak korejsky, a domlouvá mi termín na 16.2. Mimochodem, stíháte sledovat, jakými mílovými kroky se postupně probojovávám k ošetření svého zubu? Zvažuju, že z této reportáže udělám příspěvek na pokračování nebo ho rovnou nasekám na několik krátkých dílů jako večerníček.

Ale zpět k mé zubařské Odysee. Soukromá klinika se jmenuje NatureM a uvnitř je to standardní zástupce takových zařízení. Recepce obložená leštěným kamenem, houf usměvavých mladých hezkých děvčat a dynamičtí mladí lékaři (genderová policie alias máma v Koreji podotýká, že tam byl i jeden mladý zubní technik a jedna zajisté taky velmi dynamická lékařka).

Zase vyplňuji formulář a pak mě sestra odvádí na rentgen. Rentgen (ten panoramatický) nejde 5 minut zapnout, ale pak si dá říct. Když mi nastavují výšku, tak podotýkám, že můžeme zvednout hlavici výš. Sestra se začíná nesměle hihňat a říká, že prý jsem moc vysoký a že už to výš nejde.
V mezičase se mi přichází představit doktor. Málem vyprsknu smíchy, když se dozvídám, že se jmenuje Dr. OK (vyslovoval "oukej"). Musím se držet, abych se ho nezeptal Doctor Who? Ale povídá to s vážnou tváří, a dokonce nám pak v mezičase vysvětluje, jak se píše a čte jeho příjmení v hangulu (= korejské písmo), mimochodem, má se to číst "ok". (Jak později podotýká máma v Koreji, máme kliku, že to není Dr. KO).

Pak mě posazují do křesla a berou do ruky, to byste neuhodli: zrdcadlovku! Už vám někdy u zubaře fotili zuby? Mě nikdy, až teď! Mám hezkou galerii svých zubů.

Přichází Dr. OK a dává mi injekci proti bolesti. Nevím, jak to udělal, ale necítil jsem ani bodnutí. Jak  poznamenal, bylo to prostě oukej. Probíráme nastávající zákrok. Je třeba léčit kanálek, vydá to tak na čtyři návštěvy. A prý pak bude nutná korunka. Udivuji Dr. OK tím, když o zubu mluvím jako o šestce. Mě zase udivuje, že ho to udivuje.

Odvádí nás i s Pepíčkem a Maruškou do jiné místnosti, kde nám sdělují, kolik by si naúčtovali za zirkoniovou korunku. Máma v Koreji počítá, kolik dní by musela vydělávat na mou korunku. Pak nás už jenom omévají...

Poté, co jsem se probral z mdlob, odvádí mě do jiné místnosti s křeslem, kde bude probíhat zákrok.  Dávají mi přes obličej hadr, z kterého vykukuje jen nos a pusa.

Celý zákrok netrvá ani pět minut a odcházím s provizorní výplní. V sobotu 25.2. mám další sezení, tak mi držte palce!

Perlička na závěr: Dostal jsem korejský recept na prášky proti bolesti, tady je:

A k tomu jediný pokyn: Pokud bude zub bolet, brát prášky. Ještě ve čtvrtek večer jsem v telefonu našel sérii volání a SMS z kliniky. A v nich stálo, abych je nebral, že obsahují penicilin, na který jsem alergický, jak jsem uvedl v dotazníku. Ještě že udělali dobrou práci a zub nebolel!