Divočina hned za domem

Jak už jsem tu zmiňoval, kampus univerzity leží na úpatí hor. Tedy takových menších hor, nejvyšším vrcholem je Gwanaksan s necelými sedmi sty metry. Nicméně jsme mnohem blíž hladině moře, takže převýšení bývá značné. Vždycky jsem měl pocit, že za nimi už musí být jen divočina. Co byste řekli, žádná divočina, Soul to je!

V sobotu jsme procházkou obešli kampus po obvodu a objevili, že od kampusu míří kromě stezek k okolním vrcholkům i jedna do poměrně nízkého sedla mezi nimi. Večer jsme koukali do mapy a zjistili, že asi pět kilometrů od kampusu už najdeme stanici metra a cesta vede právě sedlem. (Shodou okolností jsou to ty stanice, kde jsme bloudili cestou do Ikey). Takže v neděli v 9:45 vycházíme. Zpočátku je cesta široká (úplně procházka jak v Průhonickém parku, Vladimíre) a na každém kroku rozcestník. Fotíme se s Pepíčkem u jednoho z mnoha ledopádů:

Značení korejských turistických tras má ovšem jednu specifickou vlastnost. Objevuje se zhusta jen v místech, kde je situace jasná a přehledná. Ale třeba v sedle, z kterého vychází aspoň šest cest a z toho tak tři přibližně vaším směrem, najednou kde nic, tu nic. Sice je občas potřeba překonat nějakou roklinku, ale nakonec naštěstí nalézáme správný směr. Pokračujeme šedivým lesem tvořeným převážně listnáči - inu, únor:

Pokračujeme podél koryta, které je prakticky vyschlé:

Až se dostáváme do místa, které bylo na mapě ohraničené a vyznačené jinou barvou. Ohraničené je i v reálu, a to dvoumetrovým plotem. Na plotu je znak univerzity a za ním to vypadá jak arboretum s cestou vhodnou i pro kočárek. Bohužel je zavřeno, nicméně odsud vede ještě jedna cesta, která začíná romantickým zavěšeným mostkem:

Za ním následuje opravdová divočina (rozuměj - nezakopáváme o ostatní turisty na každém kroku)! Pokračujeme neméně romantickou stezkou plnou schodů...

...romanticky prudkých kopečků po kamenech...

...na které přes Pepíčka zavěšeného na břichu více méně nevidím. Celou dobu přemýšlím, jak to dělají ti, co mají ten velký pivní pupek?

Ke konci cesty nás čeká několik výhledů:


A věžáky za prvním horizontem nás vracejí do reality velkoměsta.

Scházíme dolů a nacházíme něco, co nám oběma silně připomíná Špindl. V úzkém údolí podél koryta říčky jsou nízké domy, kde jsou jen restaurace a prodejny outdorového vybavení.

 A samozřejmě infrastruktura pro turisty, jako tato obskurní stezka v korunách stromů:

A konečně pořádný rozcestník:

Výlet zakončujeme korejsko-německou svačinkou. Pepíček ostrouhal, protože se celý výlet jenom nesl a ještě ho prospal, takže dostal zas jen mléko.