Pepíčkovy lumpárny

Psst, potichounku, tady Pepíček. Vloudil jsem se taťkovi na blog. Ať na to nepřijde!

Popíšu tu, co dělám, aby byl táta co nejvíc zralý pro pavilon 3 v Bohnicích. Tam jsou neurotici, už si to zjišťoval.

Je potřeba, aby byl co nejvíc unavený a zároveň uzlíček nervů. A jaké taktiky na to používám? Například, táta mě vozí na kojení přes kopec (nejvíc se nasměju, když táta funí). Tak mu zajistím, aby těch procházek měl co nejvíc. Když už dorazíme, tak si od mámy cucnu jen tak trochu, abych měl za chvíli hlad a mohl mě tlačit zase.

Zjistil jsem, že táta by si rád na chvilku během dne dal šlofíka. Je hrozná legrace ho pozorovat po obědě. To dělá, že se mě snaží zabavit, ale padají mu u toho víčka. A vždycky, když mu spadnou, tak zakňučím, on se probere a zase chvíli předstírá, že má o mě zájem.

Což o to, já taky musím během dne spát. Ale snažím se vyspat v kočárku během cest, abych pak mohl být doma plný života. Taky dělám to, že když mě začínají oblékat do kočárku, začnu brečet. A ještě víc, když mě do kočárku pokládají. A jakmile se kočárek hne, utichám. Pak s radostí pozoruji tatínka, jak vybíhá se mnou z bytu, má rozvázané tkaničky, bundu a čepici si obléká na chodbě před výtahem a ve výtahu urovnává kočárek.

Nekonečná zásobárna legrácek se dá dělat při přebalování. Můj nejlepší kousek byl, že jsem se ve třech po sobě následujících přebalováních počůral přesně ve chvíli, kdy jsem neměl plenu a dokonce ani tu náhradní, kterou mě přikrývají, když mě přebalují. Táta mě musel kompletně převléct, vyměnit plenu, kterou mám během přebalování pod zády, a utřít všechny počůrané lahvičky a tuby s krémy, co byly okolo. A ještě jsem nasadil vyčítavý pohled, jak mi to mohl udělat, že mám počůranou hlavu. Ale už to nemůžu opakovat. Ten večer už to vypadalo, že se úkol podařil a že tátu do blázince odvezou rovnou. Ale maminka mi pak vysvětlila, že nám tenhle táta musí vydržet až do konce roku a že až se vrátíme do Čech, tak si můžeme najít jiného. Tady se asi špatně shánějí.

Taky má rád, když mu během přebalování pokakám ruku. Ovšem to se bohužel nepodaří pokaždé. Někdy to promeškám třeba jen o minutu. Ale máte vidět, jak se táta tváří, když mu okamžitě znečistím novou plenu! Další průšvih je, že poslední dobou už se táta s mámou naučili poznat, kdy tlačím a strkají pode mě nočník. Většinou odolávám, ale bohužel už dvakrát jsem se neudržel. Tak mě ten nočník asi do budoucna nemine. Od maminky jsem se onehdá zase dozvěděl spustu nových slov. To když jsem se během přebalování zároveň počůral, poblil a ještě stačil pokadit koberec...

Oblékání je další příležitost taťku potrápit. Je potřeba například děsně rychle kopat nožičkama. Když to vyjde, obléká mě táta kalhoty klidně načtyřikrát. Nandá mi jednu nohavici a když obléká druhou, tak šup, noha z první ven, a tak pořád dokola. Další můj trik, když mi obléká táta ponožky, je dát prstíky do vějířku. Podobná věc se dá dělat rukama. Když mě obléká, snažím se prsty co nejvíc roztáhnout. A když svléká, tak držím vší silou rukáv uvnitř.

Jídlo je samostatná kapitola. Začali mě krmit lžičkou plnou ..., jak tomu jenom říkají? Aha, zeleninová kaše! S kaší se užije spousty zábavy. Vždycky se snažím lžičku chytit rukama. Když se to povede, rozpatlám si bleskově brokolici s mrkví po celém obličeji a pokud možno si jí co nejvíc nacpu do nosu. Pak jí můžu po zbytek dne frkat ven, aby i máma věděla, co jsem obědval. Taky si začínám myslet, že taťka neustálou péčí o mě slábne, protože se mi poslední dobou daří vytrhnout mu z jeho vetché ruky plnou lžičku a prásknout s ní o zem! To byste nevěřili, jak daleko se zelenina dokáže na podlaze rozprsknout. To pak táta leze po čtyřech, tahá po zemi hadr a já si konečně můžu nerušeně nadělat do plen, aniž by mě pořád pozoroval, jestli kadím nebo jenom hluboce přemýšlím...

Hračky. Tady se dá s úspěchem použít dvojice triků. Neschopnost hračku uchopit a pak neschopnost hračku pustit. Máte vidět, jak usilovně přemýšlí, jestli tohle děcko je opravdu jeho!

Už vymýšlím další legrace, jen počkejte, až začnu lézt!