Začátek tohoto úseku je veden přes sídliště a kolem sběren odpadu, kde cesta naplňuje heslo, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!
Ale naštěstí celkem rychle vcházíme do lesa. Je poměrně obvyklé, že cestou po turistických trasách v Soulu potkáte připomínku toho, že obě Koreje jsou technicky stále ve válečném stavu, jen je uzavřeno příměří. Tu stojí obrněný transportér pod maskovací plachtou, támhle na kopečku protiletadlové rakety, velmi často malý bunkřík, anebo zákop, zde obsazený hrdinným obráncem Soulu:
Hezkou tradicí je zřizování studánek podél trasy:
Každý aspoň trochu významný vrchol na cestě má vrcholový kámen se jménem, dále tu může být vrcholová mohyla, plošina pro rozhled, nebo vše najednou.
Ne každý ovšem bývá z cesty nadšený:
Vrcholu využíváme ke svačině. Koupili jsme si na zkoušku obskurně chutnající pečivo. To bílé je cukr, zbytek posypu je sýrový prášek, těsto je loupákové a uvnitř je plátek taveného sýra s paprikovou příchutí a šunka. Vypadá to asi takhle:
Pak už sestupujeme opět do města a cestou potkáváme chrám:
A hned jakmile vyjdeme z lesa, ocitneme se na prostranství před operou:
Budovu si prohlížíme tak, jak jsme přišli. My zablácení a lehce opocení a Pepíček s náloží v plenách. Ale Pepíček má štěstí, je tu dětský koutek s luxusní přebalovací místností (dokonce s kojícími kójemi), takže on jediný po chvilce splňuje příslušný dresscode.
Uprostřed kruhové budovy je velké atrium, po stranách je několik desítek sálů, prostě vše je uzpůsobeno korejské kapacitě:
Pak už zbývalo jen předběhnout frontu puberťaček, vyfotit se s tablem dnešních hvězd a hajdy domů:
Žádné komentáře:
Okomentovat