Nabitý víkend - pokračování dobrodružství podle mámy v Koreji

Náš víkend plný zážitků z návštěvy rybího trhu zdaleka neskončil. Konečně totiž taky jednou k něčemu byl dobrý Fejsbuk. Ve skupině Češi a Slováci v Koreji se od pátku nabízely volné vstupenky na koncert Soulské filharmonie (tady se ukázalo, že občas se kupodivu hodí i býti Čechem). Jako správný Čech jsem ihned zareagovala na slovo „zadarmo“ a odepsala, a až posléze zjišťovala, co to je a kdy to je (úvahy typu „co uděláme s Pepou, jestli se mu nebude líbit Wágner“, přišly na řadu ještě později). V sobotu ráno jsme měli potvrzeno, že lístky na nás počkají před koncertním sálem, takže jsme oficiálně mohli vyhlásit paniku. Došlo nám, že mimojiné nemáme co na sebe, a to bez přehánění, pokud se tedy jako vhodné oblečení na takovou příležitost nepočítají džíny, pohorky a outdoorové sandále. A k tomu Honzu v sobotu čekala další, už asi pátá návštěva zubaře, taková naše pravidelná víkendová kratochvíle. Naštěstí díky tomu, že máme malé dítě, perfektně zvládáme time management (čti „lítáme jak hadr na holi“). Takže zatímco se o Honzův chrup starala pěkná mladá doktorka (Honza se ji tuhle pokoušel sbalit pomocí Pepy, ze kterého byla nadšená, přesvědčováním, že takové děti on dělá na počkání), my jsme s Pepou obráželi nedaleký obchoďák ve snaze zajistit si jídlo a pleny na příští týden.

Mimochodem, taková odbočka – byl to obchod evropského střihu, zahlédla jsem třeba i produkty značky Tesco. O to víc mě překvapilo, když na mě z akvárka zaútočil krab. No dobře, tak nezaútočil, ale vypadl, když nezvládl balancovat na jeho hraně a pak hodil záda, chudinka. Začal roztahoval své dlouhé nožky, takže v mých očích nabyl přímo gigantických rozměrů (Pepa si s podobnou, ale poněkud menší gumovou verzí hraje ve vaně, takže byl v pohodě). Rozhlédla jsem se v panice kolem, protože jsem ho tam nechtěla jen tak nechat, ale jediná kolemjdoucí paní předstírala, že si ničeho nevšimla, a šla vesele dál. Nakonec můj zoufalý pohled zaznamenala paní prodavačka v gumových rukavicích, která ho hbitě zvedla a hodila zpět za kamarádama. Pro nás, kteří si myslíme, že ovoce a maso roste přímo v regálu, to byl poněkud netradiční zážitek (přitom po návštěvě rybího trhu by mě to nemělo překvapit, že).

Když Honza finančně vykrvácel u zubaře, mohli jsme jít konečně shánět nejaké to ošacení. Shodli jsme se na tom, že když si Honza umeje svoje nízké pohorky od bahna a řádně si je přeleští, určitě nikdo nic ani v nejmenším nepozná. To se bohužel nedalo říct o mých prstových botách, takže jsem si v tom samém obchoďáku (naštěstí měli kromě agresivních krabů i agresivní slevy v zimním výprodeji) koupila nízké lodičky pudrové barvy (dříve se jí říkalo tělová, ale ukázalo se, že je to rasistické). Pepa nám v tu chvíli už začal nenápadně naznačovat, že hlad je nejlepší kuchař, takže jsme nízkým průletem kolem věšáku s nápisem 50% SALE sebrali jedny šaty, košili a vypadli. Mé původní obavy, aby cena nově zakoupeného ošacení nevyvážila výhodu v podobě vstupenek zdarma, nebyly naštěstí naplněny, neboť to dohromady stálo asi jako jedna korejská pizza (nevím proč, ale všechno tu přepočítáváme na jídlo...).

Když jsme dorazili domu, udělala jsem si vlasy, namalovala se, Honza se oholil.... no dobře, zase kecám. Nakrmili jsme Pepu, převlíkli se a vypadli, abychom to vůbec stihnuli. Při dobíhání autobusu v lodičkách s Pepou v nosítku jsem si ještě průběžně odstřihávala visačky. Když jsme slavnostně došli k pultíku před sál vyzvednout si lístky, začala se vkrádat plíživá otázka, co že uděláme s tím naším synáčkem. Po nakrmení v místnosti k tomu určené (pozorní čtenáři si vybaví fotografie z příspěvku o Seoul trail) jsme zmapovali terén a zjistili, že: a) Pepovi nejsou 3 roky, což je minimum v dětském koutku a b) Pepovi není 7 let, což je minimum v koncertním sále, kde se hraje Prokofjev a Wagner (to ho jako máme odkojit na Teletubbies nebo co!?). Jinými slovy, kromě kojícího koutku nebyla ani jedna z dalších místností vhodná pro jedince Pepova věku. Spustili jsme proto krizový plán, se kterým jsem už od začátku tak trochu počítala, a to, že se vystřídáme. Já jsem si z prvních řad užila Prokofjeva v podání  Uzbeka Behzoda Abduraimova, což je, jak jsem později pochopila, takový Sheldon Cooper mezi pianisty. Na Tátu v Koreji čekal Wágner a my s Pepou jsme mohli orchestr sledovat alespoň na obrazovce před sálem. Nakonec se proti původním předpokladům ukázalo, že Wágner je přímo stvořen pro posluchače Pepova věku, neboť celý hodinový koncert spokojeně pročuměl. Nechal se kolovat mezi kolemstojícími Korejkami a když se později Táta v Koreji vypotácel ze sálu zmožen tíhou kulturního zážitku, nemohli jsme konstatovat jinak, než že si to zase někdy zopakujeme. Zn. Nechcete k nám přiletět na hlídání?