Pepíček: Kam na točenou Plzeň a Kozla

Musel jsem rodiče dlouho (téměř celý život) ukecávat, aby mě vzali do hospody na pivo. V sobotu jsem konečně uspěl, když jsme vyrazili a jeli pět stanic metrem (to je tady co by kamenem dohodil) do módní čtvrti Gangnam. Když se člověk vyveze z metra, octne se na širokém bulváru lemovaném mrakodrapy. A chodníky jsou plné mladých lidí, což mě může být jedno, já mám totiž díky kočárku svůj prostor jistý, ale v té tlačenici se špatně jezdí.

Ale stačí zahnout za roh a za řadou mrakodrapů už jsou jen nízké baráčky a úzké uličky plné restaurací, ověšené vývěsními štíty. Naštěstí jsme zahnuli na tom správném rohu, takže na následujícím obrázku už je ve změti možné odhalit vývěsní štít plzeňského piva, no, schválně, hledejte!

A už jsme uvnitř. Zjišťujeme, že pivo začnou točit až za pět minut. V zoufalství se vrhám na koleje, ale naštěstí mě maminka na poslední chvíli zachraňuje:

 

Abych to vysvětlil. Každou poslední sobotu v měsíci od sedmi hodin pořádají v této restauraci takzvaný pivní festival. Tedy akci zaplať 10 000 wonů (asi 230 Kč) a vypij co můžeš. My přišli v 18:55 a restaurace byla až neasijsky přesná. Samozřejmě se zde v tento večer scházejí krajané (některé už znám z pikniku) a mají v restauraci rezervovaný prostor. To se taky hodilo, protože pivní festival byl mezi mladými Korejci velmi populární.

Pro informaci ještě přikládám jídelní lístek, rodiče jásali nad některými možnostmi, táta si dal guláš a máma smažák (nepamatuji si, že by si ho kdy dala v Praze...).

 

Já jsem si spíš vybíral podle způsobu čepování piva:

Po chvilce váhání jsem si dal mlíko!

I když ten guláš taky nevypadal špatně. (A byl dobrý, Pepíčku, i když chutnal spíš jako hovězí na kořenové zelenině. Akorát Korejci musí mít v každém jídle rýži a když už k tomu opravdu rýže nejde, tak tam na dno dají aspoň nudle. Tady byly špagety! pozn. táty v Koreji)

S postupujícím večerem bylo jasné, že je potřeba dopravit ty dva geronty zpět na byt. Tak jsem se rozloučil s restaurací i hosty a rozdal pár autogramů korejským fanynkám. Ještě jsem si uvědomil, že Vám dlužím jméno restaurace. Jmenuje se takhle:

 

Vidíte, že jsem měl pravdu, fotr přebral...

 

 

Dovolená???

Proč otazníky? Pokusím se je vysvětlit. Mám nějak zafixováno, že o dovolené by měl člověk dělat úplně opačnou činnost, než vykonává normálně. Třeba když běžně jen sedí za počítačem, tak je rozumné volit na dovolené nějakou fyzickou aktivitu. Jestliže můj běžný režim je pochodování s kočárkem přes kopec, případně přenášení osmikilového melounka různě po bytě, bylo by asi logické strávit dovolenou nějakou intelektuální činností. Třeba čtením knížky, učením se cizího jazyka, návštěvou muzea, nebo koncertu.

A jak jsem tedy dopadl? Vlekli jsme melounka na nejvyšší kopec, který v okolí je. 836 m vysoký vrchol jménem Baegundae. Rejpalům připomínám, že Soul leží téměř na úrovni moře.

Ráno bylo tudíž potřeba nabrat síly na namáhavý výstup:

Ovšem hned musím podotknout, že ani hodinová cesta metrem k nabrání sil na tak náročný výstup nestačila, a proto Pepíček prospal i téměř kompletně celý výstup a vzbudil se jen na posledních 300 metrů vrcholové partie.

Ale po pořádku. Po výstupu z autobusu, který nás dovezl na východiště tras od metra, se dozvídáme, že na vrchol to jsou čtyři kilometry. První dva odťapeme cestou podél bystřiny a už tušíme, co nás čeká. Výhled na skalní stěny máme bezprostřední a dojem, že bychom se blížili k vrcholu, nemáme ani v náznaku. Pak cesta uhybá do stěny a začíná peklo na schodech. Jeden a půl kilometru takové cesty (a to jsem ještě netušil, jak mě budou bolet kolena, až Tě po ní ponesu dolů, Pepíčku):

Posledních 300 m se jde holý vrcholek hory, cesta vychází ze sedla, kde naštěstí rozbíjíme poslední výškový tábor. Dostaneme najíst a Pepíček čistou plenu. Pak už za pomoci zábradlí (lan, cepínů, maček a skob) zdoláváme vrchol:

Úplný vrcholek je jeden velký balvan, na který se kromě vrcholového kamene už skoro nikdo nevejde. Nahoře jsem nebyl snad ani celou minutu, Pepíčkovi se tam nelíbilo a musel jsem pryč. Alespoň vrcholová fotografie z toho vznikla:

Vrcholová panoramata doporučuji rozkliknout (byť rozptylová situace nebyla nic moc):

Ještě pro ilustraci fotku naznačující, jak je vrchol jako turistický cíl oblíbený:

Na závěr podotýkám pro zasvěcené, že tímto považuji svoji letošní Easy akci za úspěšně vykonanou a držím palce na tu opravdovou! 

Skutečná dovolená otce na rodičovské dovolené, díl II: Letíme na Havaj (od Mámy v Koreji)

V rámci naší dovolené jsme vyrazili i na havaj, tedy korejskou havaj, jak se jí tady říká. Jedná se o sopečný ostrov Jeju (čti Džedžu) v nejjižnější části země, který má mezi Korejci právě takovou pověst. Mě sice říkal jeden americký profesor, který byl na skutečné Havaji, že Jeju má do ní dost daleko, ale pro nás suchozemce a dočasně taky obyvatele Soulu byl tento ostrov dostatečně havajským i tak. Nejjednodušším způsobem, jak se dopravit na Jeju, je nízkonákladovkou - let trvá slabou hodinu a díky tomu, že se jedná o vnitrostátní dopravu, není třeba být na letišti moc dlouho předem. Kromě toho je to obvykle i levnější, než se trckat rychlovlakem přes celou Koreu a pak trávit noc v trajektu.
Zatímco v první části naší dovolené v Gyeongju jsme věděli, co čekat, protože jsme tam byli shodou okolností již dvakrát, tady jsme se museli spolehnout na strýčka Googla. Záhy jsem zjistila, že na Jeju je tolik přírodních zajímavostí, že by mi na to moje dovolená nestačila, ani kdybych si ji vybrala celou (ne že by tři týdny dovolené teda byla nějaká sláva, ale na místní poměry dobrý, loni to bylo ještě o týden míň). Můj americký kolega mi silně doporučoval, abychom si půjčili auto, protože na Jeju, považte, není metro (obyvatelé velkých korejských měst asi považují metro za základní životní potřebu). To jsme ale zavrhli okamžitě, protože styl dovolené - jedu hodinu v autě, hop z auta, cvaknu pár fotek, při naskakování do auta ještě stihnu zamáčknout slzu nad tím, jak je to tu krásný a jedu zase dál - není právě náš šálek kávy. Skutečný prožitek z cesty je pro nás spojen obvykle s bolením nohou (a zad, od té doby, co taháme Pepu v nosítku), i když přitom stihneme vidět zlomek toho, co nám je doporučováno. Kromě toho jsme nemohli dopustit, aby moji rodiče odjížděli z dovolené odpočinutí a s pocitem "to bychom si ještě někdy rádi zopakovali".
Abychom učinili zadost obrženým radám, rozhodli jsme se aspoň první den vidět něco dostatečně profláknutého a vyrazili (autobusem) na pobřeží Yongmeori. Ne že by to nebylo pěkné, to bylo, jak je vidět na následujích fotkách:

Bohužel si tento cca kilometrový úsek nenechali ujít ani všichni ostatní návštěvníci ostrova, jak je naznačeno na poslední fotce. Nevím, jestli bylo zajímavější sledovat členitost skal nebo obutí návštěvnic, které tudy klopýtaly obvykle na vysokých podpatkách. Tady jsme pochopili, že je třeba se vyhýbat úplně všem zajímavostem ostrova v žebříčku od 50. místa výš, abychom se nepřipadali jak Japonci ve Zlaté uličce. Naštěstí kousek odtud pokračovala cesta podél pobřeží, kde podle všeho nebylo zajímavého vůbec nic, což znamenalo pokles počtu Korejců k nule (nám v Soulu stačí ke štěstí málo).
Navíc k naší radosti bylo před sezónou, takže jsme si klidně zaplavali v moři osvěžující teploty u liduprázdné pláže (výjev jak ze závěrečné části Pupenda, až na tu mlhu). A cestovatel Pepa konečně okusil sílu moře (dál než ke kotníkům si ho ale nepustil).

Jako cíl následujícího výletu bylo zvoleno muzeum čaje a přilehlé plantáže, které jsem ještě na vlastní oči neviděla, takže to byl dostatečně exotický cíl (Narozdíl od lánů řepky olejné a ječmenu, na které lákají Korejce oficiální turistické stránky. Pak se ale i ječmen ukázal být pro našince docela exotickou podívanou, protože byl v květnu už zralý). Krajina tu díky maličkatým políčkům ohraničeným nízkými kamennými zídkami trochu připomínala Normandii či Bretaň a všude voněly kvetoucí citrusy. Když do toho zavanul vítr od políček s jarní cibulkou, byla to docela síla.

Nejkrásnější na celé trase se ukázal nakonec celkem nečekaně les Gotjawal, o kterém se člověk dočte toliko, že není radno ho navštěvovat osamoceně, hlavně tedy v případě žen. Něco takového zní absurdně v superbezpečné zemi, jakou je Korea (když pominu severokorejského souseda, který zase ale na druhou stranu nebude číhat v nějakém lesíčku na ostrově). Les to byl hustý, samá liána a rostliny, které člověk zná spíš jako pokojové květiny, ale občas nabídnul nějaký ten odlesněný kopeček sopečného původu, kde se otevřel krásný výhled do okolí:

         

 Byla to až taková džungle, že tam místy ani nebyl mobilní signál! To je pro Korejce něco jako kyslík, takže pak člověk hned chápe, že jich tam moc nepotkával.

Uprostřed lesa se zničehonic zjevily modely lodí:

V lese jsme nepotkali živáčka (to se nám v Koreji snad ještě nestalo), ale pak jsme se vynořili u muzea čaje, a tam bylo opět po korejsku natřískáno. Vstup byl sice zdarma, ale díky jejich důmyslné obchodní strategii jsem tam stejně nechala majlant. Kromě korejského nejlepšího čaje Sejak bylo potřeba ještě ochutnat zmrzlinu, laté a roládu ze zeleného čaje, že....

Ve sbírce čajové keramiky mě mezi tou korejskou, čínskou, japonskou a německou skoro dojal pohled na české hrníčky. Jedná se o výrobek prvorepublikové porcelánky R.F.H. ze západních Čech. Tak to dotáhli až sem :)

A Pepa si mezitím důkladně prozkoumal plantáže...

 Jeju má prostě svůj půvab, na který rozhodně pár dní nestačí. A zjistila jsem, že je tam jakási vysoká škola turismu a rekreace, takže v příštím životě to naplánuju úplně stejně, akorát toho postdoca přesměruju o pár stovek kilometrů jižněji!

Skutečná dovolená otce na rodičovské dovolené: díl I. Gyeongju

Co dělat s návštěvou prarodičů v Koreji? Pokud člověka aspoň trochu zajímá historie, není možné vynechat město Gyeongju (čti Kjondžu). Bylo hlavním městem říše Silla a to od doby Julia Caesara až do poloviny desátého století, a hemží se to tam buddhistickými památkami. 

Nejlépe se ze Soulu do Gyeongju cestuje vysokorychlostním vlakem KTX. Cesta trvá jenom dvě hodiny a cestovní rychlost je mezi 270 a 300 km/h (Taky si to ovšem nechají řádně zaplatit! - praví máma v Koreji, která kupovala lístky). Ostatně jak vypadá průjezd vlaku nádražím je vidět na následujícím videu, které jsme natočili při čekání na náš spoj:

Gyeongju má jedno specifikum, v našem případě velmi výhodné. Vzhledem k velikosti původního města jsou památky rozprostřeny na poměrně velké ploše, značná část se už nachází v přírodě. A to je ideální stav pro někoho, kdo by v životě dobrovolně nešel na prohlídku Karlštejna, ale má rád procházky po lesích okolo a loukách s výhledem na hrad.

A teď k tomu, co jsme viděli. Je už asi přirozeností mocných, že po sobě musí mermomocí zanechat něco velkého. Egypťané pyramidy, Číňané zeď a králové Silla po sobě zanechali hrobky v podobě velkých mohyl (je to jedna z mála mých fotografii, kde se nenachází ani jeden Korejec):

Jen jedna byla otevřena, a dnes je tudíž možno se uvnitř podívat na místo, kde byl král pohřben, a na část pohřební výbavy v různém stupni rozkladu.

Pro zajímavost přikládám korunu:

Hned vedle areálu se nachází nejslavnější korejská astronomická památka (to si můžu dovolit tvrdit, je totiž jediná):

Věž má vlastní muzeum, které je několikrát větší, než ona sama. A dozvíte se tam podrobnosti doslova o každém jejím kameni. Opravdu to z dálky spíš vypadá jako figurka z Člověče, nezlob se.

Sluší se také zmínit buddhistický klášter Bulguksa, jeden z nejslavnějších v celé Koreji (UNESCO). Areál je příjemně kompaktní, ale hojně navštěvován, takže jsme si zde neužili žádnou zenovou chvilku klidu. Výzdoba lampióny souvisí se svátkem Buddhových narozenin, které letos připadly na 3.5.

Pokud půjdete od kláštera do kopce, dostanete se k jeskyni Seokguram. Jde o umělou jeskyni, uprostřed které je velká socha Buddhy. Dovolím si v této souvislosti pár praktických rad. Seokguram je sice významná památka, minimálně pro domácí. Je ale relativně malá, velmi hojně navštěvovaná, zvlášť o víkendech a přes úzký vstupní otvor je do ní špatně vidět a navíc je vstup k ní zpoplatněn. Doporučuji návštěvu nechat na pracovní den a za hustého deště.

Rozhodně ale mohu doporučit návštěvu přírodního parku Namsan, kde jsme se dočkali i té zenové chvilky klidu. Park je posetý kláštery, sochami, reliéfy a pagodami (které jsou na rozdíl od těch v Soulu opravdu mnoho století staré, ne dvakrát zbourané, třikrát vyhořelé a pětkrát vydrancované, aby mohly být nakonec postaveny před 40 lety od základů nové). Dá se tu strávit celý den příjemnou, i když lehce náročnější, procházkou v přírodě. Je to dáno sklonem pohoří, který je po korejsku tradičně velký. Zvrchu se otevírají výhledy na okolí města. Například takhle: V zeleni se utápí střecha kláštera, dále vpravo na skále je socha/reliéf, dole políčka s rýží a v dálce okolní hory:

Ještě si dovolím unavovat fotkami reliéfu a pagody (Vždycky, když jsme narazili na další sochu nebo reliéf ve skále, zalil mě pocit radosti, asi jako když jdete houbařit a narazíte na rodinku křemenáčů. Máma v Koreji. Až na ten drobný rozdíl, že pozici hub jsem nikdy neviděl zakreslenou v mapě, kterou dostanete v infocentru u vstupu do lesa. Táta v Koreji):

Nejen tichým rozjímáním a horskou turistikou živ je člověk. Někdy je taky potřeba se pořádně najíst. K tomuto účelu jsme zvolili trh v centru města. Uprostřed se spousta malinkatých restaurací tísní jedna na druhou, většinou nejde poznat, kde jedna končí a druhá začíná. Pro nás byla nejatraktivnější ta, kde sedíte u stolku, na kterém je už přichystána spousta misek s různými chody a vy můžete podle libosti ochutnávat:

Po dobrém obědě přichází čas na kávu. Pro Čecha v Gyeongju existuje jen jediná alternativa, a tou je Café Praha, které se nachází jen pár metrů od trhu. Fotka je nakřivo, pravděpodobně proto, že se majitelce roztřásla ruka, když zjistila, že jsme z Prahy:

Výlet do Gyeongju doporučuje i protřelý cestovatel Pepa:

Perlička z korespondence

Nedá mi, abych se nepodělil o jeden dopis, který jsem dostal z domova. Mohu k němu jen dodat: Vladimíre, založ si svůj blog, o čtenáře nebudeš mít nouze. A nyní už ten literární skvost, který mi přišel 29.4. Je to výňatek z konverzace o našem plánovaném návratu do Čech:

Zdar,

     za sebe mohu říct, že se určitě nikam nežeňte. Čeká nás tu další hnusnej, studenej, deštivej a ještě k tomu všemu prodlouženej víkend, na kterém je jediná kladná věc možnost legálně upálit neposlušnou manželku. Na horách sněží, lidi topí jak vo život a ekonomická prognóza, že letošní topná sezóna posune střední třídu do pozice žebráků, se stává realitou. V nížinách opět hrozí povodně, čímž je likvidována i ta část vyšších vrstev, která neměla na to se odstěhovat do klidnějších a stabilnějších míst jako Severní nebo Jižní Korea. Kamiony snažící se na sjetých letních gumách vyhnout lokálním závějím a záplavám ucpali i tu poslední silnici třetí třídy ve finále vedoucí jen ke starý bábě do Řitní Lhoty. D1 se už nadobro změnila v parkoviště a vzhledem k tomu, že všechny mosty, přes které se to dalo objet, zbourali, se teď z Prahy do Brna standardně jezdí přes Vídeň. V důsledku logistických výpadků začíná kolabovat veškerá infrastruktura a problémy už začínají mít i mobilní operátoři (začátkem týdne proběhla v médiích zpráva o velkém výpadku sítě O2 a zasvěcení ví, že toto byl jen začátek hořkého konce). Mnoho z nás už drží nad vodou jen účet na Fejsbuku, kde si přeživší hledají nové přátele a tvoří se zde spousta tematických vláken zabývajících se koncem světa, ve kterém pak většina diskutujících spatřuje nové výzvy a příležitosti. Mohl bych pokračovat dál, jen se trochu bojím, abys tuto celou pravdu o těch nepodstatných věcech zde unesl a jde mi samozřejmě jen o to, aby tvé rozhodnutí se k nám vrátit bylo založené na reálném základu. Jinak mám pro tebe samozřejmě i pozitivní zprávu… co se týče mé kolaudace, tak tu určitě stihneš, i když si to tam prodloužíte. Stavební únava a chuť si život užít dopadla i na hyperaktivní neposedy, takže barák jde stranou, chytám druhou mízu a začínám se věnovat honbě za perspektivní partnerkou, která by mi chtěla za pár let mixovat dětskou výživu a utírat zadek. Zatím mohu jen konstatovat, že mi to jde asi jako stavba toho domu… čtyřicítky zatím vynechávám z důvodu slábnoucí schopnosti něco zplodit a pro třicítky jsem ve svém společenském postavení a celkovém zabezpečení atraktivní asi jako mořskej ježek zaraženej hluboko do řitního otvoru. Ale nevzdávám to. Koupil jsem si autobiografii Honzy Nedvěda v obrázcích, paruku z vlasů Justina Biebera a začínám se učit při postupném upouštění erotické sliny na kytaru vybrnkávat Stánky… chlapi včera v hospodě říkali, že je to tutovka a že to prý dostane každou. Zkrátka se tu máme stále dobře, přijeďte!:))

V.

Přiletěla nám návštěva

Minulou středu přijeli Pepíčkovi dědeček s babičkou (od té doby máme náročný turistický program, jak se pokusím alespoň částečně nastínit v některém z dalších příspěvků). Při čekání na návštěvu se mi podařilo zahájit zahrádkářskou sezónu:

Seděl jsem tak pod slunečníkem, koukal na mráčky, držel v ruce orosený kelímek, Pepíček spal v kočárku a říkal jsem si, jak je na světě krásně. Pak jsem se toho piva napil...

Už jste někdy plakali do piva? Já k tomu neměl daleko. Bylo to místní nedobré pivo Cass, bohužel je to ale jediné točené v okolí. (Mimochodem, první zkušenost mě nepoučila, včera mě na něj opět vytáhli Finové a já pod dojmem euforie, že mi zase k věku přiskočil rok, vypil ta piva tři a takový bolehlav jsem už dlouho neměl...). Z úvah nad tímto patokem mě naštěstí brzo vytrhnul autobus s prarodiči, kteří děkovali všem bohům, že mě vidí a tudíž že úspěšně dorazili do cíle. Od této chvíle mi výrazně ulehčili život, chci říct péči o Pepíčka. Tady na fotografii se na ně dívá ještě trochu nedůvěřivě, ale za chvíli už byli nejlepší kamarádi:

Dočasně tu má tedy Pepíček nové krmiče, lazebníky, nosiče, uspávače a nahrávače hraček, kteří to navíc všechno dělají s nadšením!

Haleluja, mám prázdniny!

Tvůrčí dilema

Nechám Vás nahlédnout do procesu vzniku příspěvku na tento blog. Někdy mám pocit, že nějakou fotografii by bylo dobré doprovodit příběhem místo prostého popisu, aby byl příspěvek čtivější. Jako třeba fotografie, kterou jsme pořídili minulou neděli.

A napadlo mě, že by bylo dobré doprovodný příběh zaměřit na mezinárodní situaci. V té době to totiž podle českých médií vypadalo, že pokračování korejské války vypukne nejpozději do tří hodin. V  Soulu naopak panoval naprostý klid (jak to jen v metropoli s 25 milióny obyvatel jde) a korejští kolegové mámy v Koreji ani neměli potřebu se na toto téma v práci bavit. Život tu plynul naprosto nevzrušeně, hlavní téma bylo a stále je volba nového prezidenta. A že bych tedy mohl předstírat, že fotografie souvisí s naší snahou, co nejvíc zapadnout, abychom nebyli tak nápadní, kdyby náhodou Kim přijel na tanku.

Máma v Koreji naopak mínila, že by bylo dobré vyfabulovat příběh na téma tradiční korejská svatba. Tedy, jako že jsme my dva měli tradiční korejskou svatbu. Podezírám mámu v Koreji z toho, že se snaží přiblížit svojí sestře, která absolvovala svatby tři a všechny se stejným partnerem (jednu malinkou občanskou, to aby měli uznané manželství státem, druhou církevní za účasti příbuzenstva a třetí, která byla divadlem pro kolegy z jiných zemí a tedy kultur, aby viděli, jak taková západní svatba vypadá).

Poslední nápad byl vylíčit Vám, že už jsem natolik pod pantoflem, že na sebe nechám navléct prakticky cokoliv.

Tady je konečně předmětná fotografie:

A teď babo raď, který nápad je nejlepší?