Skutečná dovolená otce na rodičovské dovolené, díl II: Letíme na Havaj (od Mámy v Koreji)

V rámci naší dovolené jsme vyrazili i na havaj, tedy korejskou havaj, jak se jí tady říká. Jedná se o sopečný ostrov Jeju (čti Džedžu) v nejjižnější části země, který má mezi Korejci právě takovou pověst. Mě sice říkal jeden americký profesor, který byl na skutečné Havaji, že Jeju má do ní dost daleko, ale pro nás suchozemce a dočasně taky obyvatele Soulu byl tento ostrov dostatečně havajským i tak. Nejjednodušším způsobem, jak se dopravit na Jeju, je nízkonákladovkou - let trvá slabou hodinu a díky tomu, že se jedná o vnitrostátní dopravu, není třeba být na letišti moc dlouho předem. Kromě toho je to obvykle i levnější, než se trckat rychlovlakem přes celou Koreu a pak trávit noc v trajektu.
Zatímco v první části naší dovolené v Gyeongju jsme věděli, co čekat, protože jsme tam byli shodou okolností již dvakrát, tady jsme se museli spolehnout na strýčka Googla. Záhy jsem zjistila, že na Jeju je tolik přírodních zajímavostí, že by mi na to moje dovolená nestačila, ani kdybych si ji vybrala celou (ne že by tři týdny dovolené teda byla nějaká sláva, ale na místní poměry dobrý, loni to bylo ještě o týden míň). Můj americký kolega mi silně doporučoval, abychom si půjčili auto, protože na Jeju, považte, není metro (obyvatelé velkých korejských měst asi považují metro za základní životní potřebu). To jsme ale zavrhli okamžitě, protože styl dovolené - jedu hodinu v autě, hop z auta, cvaknu pár fotek, při naskakování do auta ještě stihnu zamáčknout slzu nad tím, jak je to tu krásný a jedu zase dál - není právě náš šálek kávy. Skutečný prožitek z cesty je pro nás spojen obvykle s bolením nohou (a zad, od té doby, co taháme Pepu v nosítku), i když přitom stihneme vidět zlomek toho, co nám je doporučováno. Kromě toho jsme nemohli dopustit, aby moji rodiče odjížděli z dovolené odpočinutí a s pocitem "to bychom si ještě někdy rádi zopakovali".
Abychom učinili zadost obrženým radám, rozhodli jsme se aspoň první den vidět něco dostatečně profláknutého a vyrazili (autobusem) na pobřeží Yongmeori. Ne že by to nebylo pěkné, to bylo, jak je vidět na následujích fotkách:

Bohužel si tento cca kilometrový úsek nenechali ujít ani všichni ostatní návštěvníci ostrova, jak je naznačeno na poslední fotce. Nevím, jestli bylo zajímavější sledovat členitost skal nebo obutí návštěvnic, které tudy klopýtaly obvykle na vysokých podpatkách. Tady jsme pochopili, že je třeba se vyhýbat úplně všem zajímavostem ostrova v žebříčku od 50. místa výš, abychom se nepřipadali jak Japonci ve Zlaté uličce. Naštěstí kousek odtud pokračovala cesta podél pobřeží, kde podle všeho nebylo zajímavého vůbec nic, což znamenalo pokles počtu Korejců k nule (nám v Soulu stačí ke štěstí málo).
Navíc k naší radosti bylo před sezónou, takže jsme si klidně zaplavali v moři osvěžující teploty u liduprázdné pláže (výjev jak ze závěrečné části Pupenda, až na tu mlhu). A cestovatel Pepa konečně okusil sílu moře (dál než ke kotníkům si ho ale nepustil).

Jako cíl následujícího výletu bylo zvoleno muzeum čaje a přilehlé plantáže, které jsem ještě na vlastní oči neviděla, takže to byl dostatečně exotický cíl (Narozdíl od lánů řepky olejné a ječmenu, na které lákají Korejce oficiální turistické stránky. Pak se ale i ječmen ukázal být pro našince docela exotickou podívanou, protože byl v květnu už zralý). Krajina tu díky maličkatým políčkům ohraničeným nízkými kamennými zídkami trochu připomínala Normandii či Bretaň a všude voněly kvetoucí citrusy. Když do toho zavanul vítr od políček s jarní cibulkou, byla to docela síla.

Nejkrásnější na celé trase se ukázal nakonec celkem nečekaně les Gotjawal, o kterém se člověk dočte toliko, že není radno ho navštěvovat osamoceně, hlavně tedy v případě žen. Něco takového zní absurdně v superbezpečné zemi, jakou je Korea (když pominu severokorejského souseda, který zase ale na druhou stranu nebude číhat v nějakém lesíčku na ostrově). Les to byl hustý, samá liána a rostliny, které člověk zná spíš jako pokojové květiny, ale občas nabídnul nějaký ten odlesněný kopeček sopečného původu, kde se otevřel krásný výhled do okolí:

         

 Byla to až taková džungle, že tam místy ani nebyl mobilní signál! To je pro Korejce něco jako kyslík, takže pak člověk hned chápe, že jich tam moc nepotkával.

Uprostřed lesa se zničehonic zjevily modely lodí:

V lese jsme nepotkali živáčka (to se nám v Koreji snad ještě nestalo), ale pak jsme se vynořili u muzea čaje, a tam bylo opět po korejsku natřískáno. Vstup byl sice zdarma, ale díky jejich důmyslné obchodní strategii jsem tam stejně nechala majlant. Kromě korejského nejlepšího čaje Sejak bylo potřeba ještě ochutnat zmrzlinu, laté a roládu ze zeleného čaje, že....

Ve sbírce čajové keramiky mě mezi tou korejskou, čínskou, japonskou a německou skoro dojal pohled na české hrníčky. Jedná se o výrobek prvorepublikové porcelánky R.F.H. ze západních Čech. Tak to dotáhli až sem :)

A Pepa si mezitím důkladně prozkoumal plantáže...

 Jeju má prostě svůj půvab, na který rozhodně pár dní nestačí. A zjistila jsem, že je tam jakási vysoká škola turismu a rekreace, takže v příštím životě to naplánuju úplně stejně, akorát toho postdoca přesměruju o pár stovek kilometrů jižněji!