Den blbec

Tedy spíš bych měl říct okamžik blbec. Takový moment, kdy se nakupí všechny malé katastrofy a už to dál nejde. Asi všichni takový okamžik znají. Tady je ten můj ze včerejška.

A jak se ho podařilo vystavět? Začnu u počasí. Doznívá (aspoň tedy doufám) období horkého a vlhkého počasí. Předevčírem jsem propotil čtyři trička za den a včera bylo nakročeno stejně. Teplota byla po celý den tak nějak stejná, přes den devětadvacet, v noci to "kleslo" na sedmadvacet a vlhkost se držela kolem 90%. Moc dobře jsem se nevyspal, pronásledovaly mě hloupé úporné sny, ráno jsem slezl z postele ulepený od potu, nic pro Středoevropana. Klimatizaci od doby, co jsme se před dvěma týdny všichni nachladili, nepouštíme, tak jsme si ani tak neulevili. Mimochodem, nachlazení u mě a Pepíčka stále doznívá, ještě oba trochu chraptíme.

Dále: Pod okny jsme měli dočasnou kontejnerovou ubytovnu dělníků z blízké stavby. Kontejnery už odvezli a včera tu celý den dva bagry pneumatickými kladivy roztloukaly masivní železobetonovou desku, která byla pod nimi. Rachot jak u Verdunu.

Obvykle po obědě se jdeme s Pepíčkem projít. A to doslova, Pepíček už pochoduje po blízkém parku, sice se ještě stále potřebuje držet za obě ruce, ale vydrží klidně půl hodiny oblézat stromy, keře, kameny, kočárek, altán, prostě co se namane. Ale včera se v jednu hodinu spustila průtrž mračen a pršelo nebo spíš lilo až do půl čtvrté. Takže jsme museli být doma a nudili jsme se v tom dusném horku na malém prostoru. Ono totiž tady když v létě prší, tak teplota neklesá, jen se zvyšuje vlhkost vzduchu. To je takový korejský letní termodynamický paradox.

Když v půl čtvrté pršet přestalo, rychle jsem naložil Pepíčka do kočárku, abychom aspoň nějakou procházku utrhnuli. Ale cestou koukám, že máme píchlé kolečko u kočárku. Takže zpět a opravovat. Naštěstí během té půl hodiny Pepíček usnul. To jsem si pochvaloval, aspoň budu mít čas v klidu montovat.

Zaparkoval jsem kočárek se spícím děckem ve vchodu do našeho bytu. V předsíňce normálně není po zaparkování kočárku moc místa a teď, když tam byl kočárek bez jednoho kolečka našikmo, už tam nebylo skoro žádné.

A bylo horko a dusno. Navíc posledně, když jsem opravoval píchlé kolečko, tak jsem si zmazal oblečení od vazelíny, takže jsem dostal geniální nápad, že bude stačit opravovat v trenkách.

Nebojte, už se ten okamžik blíží. Vyndal jsem duši z kolečka. Mimochodem v tomto dočasném bytě mi jako ponk slouží výparník klimatizace, je dostatečně olezlý, aby mi ho nebylo líto ušpinit, ale pořád je to takové nešikovné provizorium.

Takže mám rozmotované kolečko, všude špína, kousky gumy, které, když je rozšlápnete, udělají bezvadnou černou šmouhu, která se špatně myje. Patlám duši kolečka lepidlem, abych mohl nalepit záplatu. A nadchází finále. V tu chvíli se se strašlivým řevem budí ze spánku Pepíček. V zápětí na mě zvoní zezdola návštěva (ano, máme tu dočasně návštěvu, alias studenty z Londýna na letním projektu), abych je pustil dovnitř. V panice lepím záplatu na duši, otvírám domovním telefonem dveře, rychle si oplachuji ruce, tahám nešťastníka z kočárku, abych ho utišil. Přichází návštěva, prodírá se namáhavě kolem zátarasu v podobě rozmontovaného kočárku, já stojím uprostřed obýváku, který připomíná Hamburk po náletu, s uslzeným děckem v náručí, na sobě mám jenom trenky, které mají nejlepší momenty dnešního dne už za sebou, po zádech se mi kutálí kuličky potu, pravděpodobně zasmrádám, jsem částečně ohlušený vytrvalým boucháním pneumatických kladiv, v krku mě škrábe už čtrnáct dní a navíc jsem právě zjistil, že se mi dělá v puse aft.

A to už jsem pak nevěděl, jestli se mám smát, nebo společně s Pepíčkem brečet. Ale nebojte, dvojitá večeře rány zahojila. (Máma v Koreji: Takže to takový den blbec zase nebyl. Byl to vlastně takový běžný den otce na rodičovské dovolené.)