Reportáž z krmení dravé zvěře

Copak to bude dnes dobrého k obědu? Pepíček si dopoledne s oblibou dává dvacet, tedy spíš hodinu a dvacet, tak je čas si menu rozmyslet. Aha, budou vřetýnka s kuřecím a zeleninou v rajské omáčce. Vřetýnka je potřeba nakrájet, protože s celou délkou si ne vždy poradí a plive je ven - čerstvá zkušenost.

Omáčka je ohřátá a těstoviny uvařené a překrájené, jidlo je v misce, Pepíček se budí jako na zavolanou. Nesu ho ke stolu. To dítě nějak smrdí! Na nočník a přebalit! Jídlo mezitím vychládá, ale to nevadí, studenější jídlo je oblíbenější. Ještě brynďák, nejlepší je s okapem.

Na první lžičku se vždycky tváří, jak kdybychom ho chtěli otrávit, minimálně mu spálit horkým jídlem celou pusu. Naštěstí brzy zjistí, že jídlo má už blíž k pokojové teplotě. Další lžička už je vítána dychtivě. Pomalu se dostáváme do tempa. To ale dlouho nevydrží, činnost se stává jednotvárnou a tedy nudnou. Tak začneme zkoumat. Jaké je jídlo na omak? Z misky ruku co nejrychleji vyndavám. Nevadí, Pepíček si zkontroluje, jestli nemá něco v brynďáku a má! Řádně požmoulaná těstovina by se možná dala vstrčit do pusy. Tahle ne, byla příliš kluzká a spadla na zem. No nevadí, vedle je jiná, nový pokus. Ha, povedlo se.

Hele, ono se dá taky koukat z okna, co se to tam děje? Pepíčku, nekoukej z okna, máš tu jídlo na lžičce. No tak dobrá, nakonec si dá říct. Trošku to sice leze z pusinky, ale Pepíček rychle drahocenné sousto zadržuje hřbetem ruky. Takže má od omáčky zapatlané nejen dlaně, ale i hřbety rukou, tváře a vůbec celý obličej od nosu dolů. Občas obdržím upřímný úsměv, vylepšený o zmíněné upatlání a kousky napůl rozžvýkaného jídla v rozesmáté pusince.

Kolik toho bylo snědeno? Zatím čtvrtka misky. Další trik, který následuje, je rozpatlávání jídla po desce stolečku. Cokoliv co na něj upadne nebo je přineseno, se rozmaže pohyby stejnými jako dělají stěrače. Taky to v zápětí pěkně pleská, když do takhle upatlaného stolečku mlátí otevřenou dlaní. Tak další lžička do pusy, šup!

Pepíček se občas drbe na čele, někdy i ve vlasech. Ach jo! Tak další lžička jídla. Pepíček objevuje, že mu pořád strkám lžičku před pusu a chytá ji. Má už dost síly, aby vyklopil celé sousto, částečně na stoleček, na obečení mimo brynďák a na zem. Protože ji nechce pustit, beru si náhradní. Pepíček zkoumá, jak se dá lžička strčit do pusy. Jak hluboko se dá strčit do pusy. Objevuje dávivý reflex, naštěstí hned lžičku vytahuje. Lžičkou se dá točit a kroužit! Využívám zaujetí hrou a láduji jídlo do pusy, jak jen to jde.

Pepíčkovi lžička padá, naštěstí se mi dá sebrat moje. Beru si novou čistou a krmím dál. Pepíček zase lžičku zahazuje. Vykloní se do strany z vysoké židličky a kouká na zem. Využívá pozice a okusuje hranu stolečku. Obětuji další lžičku na hru a novou opět nacpu do dítěte několik soust, než o ni opět přicházím. U sedmé lžičky je miska téměř prázdná, Pepíček má trochu skelný pohled a pusu už moc otvírat nechce. Končíme, hurá, najedl se!

Končíme? Vlastně jen s jídlem. Umyji skoro celý obličej a ruce po lokty. Posadím Pepíčka k hračkám, abych mohl sesbírat lžičky a kousky jídla. To mi ale nevychází, protože se chce účastnit jistě velmi zábavné činnosti, kterou tu právě provozuji. Postaví se s oporou svojí vysoké židličky a chce ji použít jako chodítko. To ovšem neomylně míří do míst, kde je podlaha od omáčky. Přemísťuji židličku i s dítkem na čistou podlahu a rychle vytírám omáčku.

Pepíčka přitahuje mop, tak využívám chvilky a jdu si mezitím nastavit židličku tam, kde ji mohu otřít a omýt. Otočím se od židličky ke dřezu a zpět a koukám, židlička mi odlezla o dva metry!

Uf, tak ještě nádobí a brynďák a je hotovo. Mám kliku, dnes jen dva malé flíčky na oblečení, které ignoruji, a dítě nepřevlékám. Stejně se za chvilku zmaže venku, kam míříme.

Fotit se v tom frmolu nedá, to jistě každý chápe. Aspoň pro ilustraci přikládám fotku toho, jak vypadá prostor pod dítětem po jedení půlky rohlíku: