Podzim v plné síle (Chiaksan, den II. podle mámy v Koreji)

V okolí "městečka" (~ 300.000 obyvatel) Wonju se dá kromě turistiky v blízkém národním parku dělat spoustu překvapivě zajímavých věcí, jako například jezdit vozíky po síti zrušených železničních drah či navštívit údajně famózní muzeum moderního umění SAN (museumsan.org). Ale my jsme řekli NE, a jali jsme se v potu tváře zdolávat další strmý kopec. Ne že bychom si nechtěli trochu odpočinout, ale byla to jediná aktivita, která umožňovala vzít sebou Pepu, který bůhví proč nechtěl zůstat v motelu sám. Cílem nám tedy tentkrát byl kopec Namdebong, který je sice o něco málo nižší než nejvyšší hora Birobong, kterou jsme zdolali den před tím, zato je s větším převýšením. Záda mámy i táty v Koreji zajásala při představě desetikilového Pepy v nosítku a mohli jsme vyrazit.
Cesta začínala velmi zvolna dlouhým, poměrně opuštěným (v Koreji!) údolím, kde jsme jen tu a tam narazili na nějakou tu chaloupku či domek, v Soulu věc nevídanou.

Po dvou kilometrech jsme dorazili do kempu, což bylo první místo, kde jsme viděli kempovat Korejce na něčem jiném, než je beton. Za další dva kilometry mírného stoupání jsme dorazili k chrámu, obklopeného kopci. Bylo to tak pěkné a klidné místo, že to zde naprostá většina turistů zapíchla na oběd a po něm se obrátila zpátky.

Na balení náhodných turistek si Pepa vždy udělá dost času:

I my jsme si tu dali skromný oběd a díky tomu, že jsme Pepu poslali žebrotou, byl zakrátko obohacen dezertem s horkou kávou od jedné z fanynek. Nicméně narozdíl od ostatních jsme se po obědě zvedli a pokračovali nahoru, nikoli dolu. Následovala cesta, která tříbila charaktery, protože vedla po velkých kluzkých šutrech prudkou roklinou, a to skoro hodinu a půl. Pak se ale z ničeho nic les otevřel a my jsme se během chvilky ocitli na sluncem zalitém vrcholu. Mělo to jen jedinou chybku, že z něj nebyl žádný výhled.

Jako kompenzaci ale naštěstí zrovna v tu chvíli přiletěla letka pěti stíhaček a na obloze vykreslila toto:

Vzhledem k tomu, že to na fotce není až tak dobře vidět, připojím nápovědu, že poblíž se nachází město Pyeongchang, kde se budou příští rok konat zimní olympijské hry.
Následovala cesta po hřebínku, která byla odměnou po výstupu, jehož jedinou výhodou bylo, že ho Pepa komplet prospal. A taky už jsme se konečně dočkali parádních podzimních výhledů:

I Pepovi se líbily (když už se tedy vzbudil)!

Cesta zpět vedla podél hradeb středověké pevnosti (dnes se je snaží obnovit).

Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme cestou údolím na obloze zahlédli i víc než tři hvězdy, což je maximum tady v Soulu. Táta v Koreji si počítal podle aplikace v mobilu kroky, takže touha trhnout rekord převládla nad leností a museli jsme po svých až k autobusové zastávce místo toho, abychom naskočili do jediného taxíku, který tam ten týden zrovna projížděl.
Asi není třeba dodávat, že cesta zpět vlakem druhý den ráno vypadala jako vždycky, když se vracíme z dovolené:

No prostě do nového týdne čerství a odpočatí jako rybičky, že jo?