Vánoční večírek po korejsku

Maruščina pracovní skupina pořádala 22.12. vánoční večírek. Bylo plánováno, že budeme při té příležitosti oficiálně představeni. Tedy já a Pepíček.

Pro cestu do vybrané restaurace byl vybrán autobus. Bohužel, cesta byla v době dopravní špičky. Autobus byl naplněný po okraj. Pepíčka jsem měl v nosítku na břiše oblečeného do teplot, které byly venku. Tedy kolem nuly. Ale autobus se rychle vydýchal a posunoval se po trase jen velmi pomalu. Pepíčkovi bylo horko a začal brečet na celý autobus. Naštěstí restaurace byla relativně blízko, takže jsme mohli vystoupit a jít pěšky. Mimochodem, doprava byla tak pomalá, že jsme se do cílové zastávky dostali před autobusem, kterým jsme původně jeli.

Cestou koukám na panorama okolních mrakodrapů a začínám chápat, proč se hypermoderní část děje v knize Atlas oblaků odehrává v Soulu. Tedy já viděl jen film...

Ale zahnuli jsme z bulváru za roh a jsme ve změti malých uliček, kde svítí spoustu neónů.

Na tomto smímku je dole na plakátu pán, který je, jak jsem se dozvěděl, takovou korejskou obdobou kuchaře Pohlreicha. Objevuje se v televizních show, a má vlastní síť restaurací.

Restaurace se jmenuje takto:

Je po korejsku útulná. Na ploše menší než plocha průměrného českého obýváku sedí asi 30 lidí. (Servírka v takovém podniku musí být opravdu velmi drobná, jinak se mezi lidmi neprotáhne).
Ale zase je výhodou, že máme podnik celý pro sebe.

Restaurace má kupodivu vánoční výzdobu. Tady je celá:

Velikost bistra je vidět zhruba na následující fotce. Při focení stojím zády opřený o vstupní dveře:

V restauraci byl jeden velký stůl a dva malé pro čtyři. Při příchodu jsme byli posazeni k malému. Osobně mi to přišlo divné, když se máme družit, tak proč nás odstrkují. Ale co, oni jsou tu doma, tak ať si to udělají, jak chtějí. Ke stolku nám přidělují dva studenty.

Hned zpočátku dělám trapas. To když si nalévám makuli (zkvašený rýžový nápoj s obsahem alkoholu kolem 5%) do skleničky na pivo, místo toho, abych si ho způsobně nalil do připravené mističky.

Aha, už vím, proč nás dali k separé stolu. A ti dva studenti museli panu profesorovi vyvést něco hrozného...

Jídlo bylo vynikající. Měli jsme polévku s plněnými knedlíčky, salát a nakonec bůček (prý zde velmi populární):

Večer celkem poklidně ubíhá, Pepíčka má převážně Maruška. Sedí na klíně. Většinou kouká, hodně slintá, občas pobrekává a jednou si, s prominutím, krnkul tak, že se vyboulily dveře. Snažíme se drobně konverzovat s našimi korejskými spolustolovníky, ale společných témat je zatím málo (Maruška má z předchozí zkušenosti s korejskými studenty úplně opačný dojem, prý docela bujará konverzace). Mimochodem, jeden vyjadřuje údiv nad tím, že miminko má nehty, myslel si, že rostou až později. Tak hned Pepíčka vyfasoval do náruče, ať se cvičí...

Druhý je zase unesený z Pepova naštvaného výrazu. Ten vypadá z profilu asi takhle:

Vlastní představování probíhá během předávání dárků. Tady si dovolím ještě jednu vsuvku. Dopředu bylo avizováno, že se očekává, že člověk opatří dárek do hodnoty 10 000 wonů (cca 200 Kč). My se snažíme vybrat něco, co bude aspoň trochu evokovat Česko. Nakonec kupujeme po dvou plzních. Cena bohužel odpovídá...

Každý dárek byl pak opatřen číslem. Dárky si losujeme. Začíná nejváženější člen, čili profesor. A vždy ten, kdo obdarovává, se krátce představí. Slyšel jsem spoustu představení se v korejštině, dokonce i Maruška dala dvě věty v korejštině. Já většinou rozuměl jen pozdravu. Ale nevadilo to. I přesto působí představování mile.

Nakonec se na stole objevují dorty. Čokoládový:

A s jahodami:

Jejich výzdoba je vánoční, tak nějak asijsky přeplácaná. A hlavně tam musí být něco, co barevně bliká. Tady to byl umělohmotný stromeček na čokoládovém dortu.

Poprvé v životě jím dort hůlkami. Je to ještě pikantnější, že si musíme hůlkami doslova ustřihnout kousek dortu z velkého klínu, který je společný pro celý stoleček. Chutná dobře, stejně jak obdobný dobrý dort u nás. Mimochodem, v Koreji se nám běžně stává, že pečivo chutná výrazně jinak, než bychom na první pohled řekli. Tady je to světlá výjimka.

Během večera se ještě seznamujeme s rodinou Maruščina amerického kolegy Jonathana. Má korejskou manželku a tříletou dcerku. Postupně muchlují Pepu:

Kolem deváté večer se loučíme. Pepíček usíná až teď, vydržel koukat (řvát) celý večer!

Dárky, které jsme dostali, jsme si schovali až po stromeček. Na ty jsem se těšil, protože byly opravdovým překvapením. Hlavně na to, jak se k výběru dárků staví místní. A taky jsem čekal něco ujetého.

Nebyl jsem zklamán! Tady jsou:

Čokoládové dortíky z piškotového těsta plněné hmotou typu marshmallows a odpadkový koš se zvířecím ksichtíkem.

A tady je druhý:

Pokémoni (jako slepovačka, kdo jako malý lepil modely letadel, tak ví, je to úplně stejné) a to zelené vepředu je kapesní bible v korejštině.

Hezké svátky ještě jednou!