Šlapali jsme vláčkem

Ano, zní to divně. Ale byl to tak příjemný zážitek, že se vyplatilo strávit kvůli němu skoro pět hodin v metru. O co šlo? O atrakci, která se jmenuje Rail Park. A hlavní zábavou je jízda na šlapací drezíně po staré trati!

Začnu popořádku. Naším cílem byla stanice metra Gimyujeong, což je jedna z posledních stanic na lince. Nějak jsem měl stále v hlavě zafixováno, že když je to okrajová stanice metra, musím být na okraji Soulu. Ale ve skutečnosti jsme byli už na půl cestě mezi Soulem a východním pobřežím (to je jako kdybyste jeli metrem třeba do Liberce). Takže spíš bych měl říkat vlaková stanice, kde také staví metro. Nádražní budova vypadá stylově:

A hned vedle se nachází vstup, který dává tušit, že to bude atrakce v korejském stylu (hodně barevná a hlasitá):

Ani jsme moc dlouho nečekali a už si nás pán s mikrofonem řadil na nástupní schody před prázdné koleje, abychom vyslechli jsme jeho korejský monolog, byl jsem zvědavý, jestli řekne i něco jinou řečí, třeba anglicky. Asi po pěti minutách přijela mašinka s vláčkem vozítek a pán stále hovořil jen korejsky:

Řekli jsme si, že to nějak zvládneme. Vybrali jsme si naši buggynu a mámu v Koreji trochu zmátlo, že nemá řidítka ani volant! Asi si nebyla jistá, jestli mám pedály a brzda budou stačit...

Ale za chvíli jsme to již ověřili prakticky. A ze startu jsme prakticky nepotřebovali ani pedály, protože trať vedla z kopce. A převážně z kopce byla celou cestu, takže mnohdy stačilo jen přibržďovat. A kochat se. Přejížděli jsme i jednu (málo frekventovanou) silnici se semaforem. Po trati jsme projeli tři tunely (vlastně čtyři, ale jeden byl spíš delší podjezd) a všechny byly nějak tématicky zpracované a ozvučené, protože prosté kochání se krásnou podzimní krajinou je pro Korejce prostě málo (na vyžádání si člověk dokonce mohl půjčit jakési brýle s virtuální realitou do tunelu). V jednom hrála rozverná hudba a bublifuky chrlily bubliny, ve druhém blikala spousta drobných světýlek v kolejišti i na stropě a do toho hrála romantická skladba a třetí tunel byly šlehající plameny a blikající světla za doprovodu někdejšího youtubového hitu Gangnam style (to Pepíček moc nemusel). Přitom samotná krajina kolem trati stála za to! Pokusím se naznačit fotkami:

 

Měl jsem obavu, co budeme dělat, až to Pepíčka přestane bavit a rozhodne se vystoupit. Ale trochu se bál, drezína drncala a v tunelech byla celkem tma, takže se držel maminky a byl hodný.

Ještě zkusím přidat jedno krátké ilustrační video:

Padesát minut jízdy uteklo jako voda. Pak nás hromadně svezli jedním vyhlídkovým vlakem na konec trati a už jsme mohli nastupovat do autobusů, které by nás dovezly zpět. My jsme ale zjistili, že když půjdeme ještě kilometr, dostaneme se ke stanici metra do Soulu. V takovém počasí a prostředí se nedalo odolat, tak jsme šlapali:

Pokud máte rádi vláčky a podobná příležitost se naskytne (rail parky jsou i v Evropě), určitě ji chyťte za pačesy!