Pepíčkovy pokroky a lumpárničky

Už mu bude deset měsíců, klukovi našemu. Roste, ale poslední dobou hlavně ve schopnostech. Určitě měsíc umí samostatně jíst banán. Dáte mu kus banánu do tlapek a se zbytkem si poradí. Akorát má děsnou sílu a drtí banán v dlaních. Přesto dokáže většinu sníst a najde si i odpadlé kousky. Pokud ovšem neusoudí, že některý kousek je už příliš rozdrcený a nehodí ho na zem. Dělá to tak, že natáhne ruku dlaní dolů co nejvíc do strany a dlaň otevře. A pak chvilku čeká, až se banán od ruky odlepí a pleskne na zem. Taky rád chytá lidi za vlasy. Když jdu sbírat odpadlé kousky banánů ze země pod Pepíčkovou vysokou židlí, mám hlavu akorát v pozici, že se daji vlasy dobře chytit, viď Pepíčku! Tuhle trvalo možná i deset sekund, než mi došlo, jak asi vypadají dlaně, které před chvilkou drtily banán!
Jen pro ilustraci přikládám fotku, jak jí vodní meloun, s banánem fotku nemám, většinou mám kromě vlasů zapatlané i ruce a nechci mít ještě telefon.

Je samostatnější. Začal lézt po čtyřech. Zatím si netroufá moc daleko, nejvíc v kuse uleze tak tři metry. Záleží taky, za jak atraktivním předmětem se leze. Za smradlavými pantoflemi se vydá přes celý pokoj, za většinou hraček tak metr, pokud je některá dál, určitě se někde najde bližší.

Pomalu prozkoumává prostor. Nejnověji objevil šuplík (a taky, že si jím může přiskřípnout prsty):

Začíná se sám stavět na nohy. Musí se při tom něčeho nebo někoho chytit, ale nakonec se postaví. Zatím hledá stabilitu, nechodí, i když krok občas udělá, ale spíš protože chce předejít pádu. Vždycky to nevyjde, občas spadne, ale zatím to vždy bylo na zadek. Musím někdy zkusit zachytit ten vyjevený výraz, který při tom nasadí. Zatím mám zachycené jen ty vítězoslavné ve chvíli triumfu:

Ovládá několik slabik. Nejlépe "da", nebo "ďa" a "ne". Většinou je sdružuje do slov o dvou až třech stejných slabikách a dokonce vytváří z takových slov věty, případně je opakuje jak kulomet. Taková dávka "ne" dokáže pěkně zamotat hlavu. Občas jsme svědky dadaistické scény, která vypadá asi takhle: vyškrábe se horko těžko na třesoucí se nohy, aby ne, stojí na matraci postele a drží se jednoho z rodičů za oblečení, nebo za vlasy, nebo co tak padne pod ruku. Pak pronese zásadní prohlášení, které zní nějak jako "ďaďa brrr!" a vzápětí se složí jak domeček z karet. A znovu se drápe na nohy k dalšímu prohlášení.

Učí se. Jednou náhodně plesknul dlaní o stůl. My si z toho začali dělat legraci, také jsme pleskali dlaní o stůl a volali "hospodo, pivo". A výsledkem je, že na obědě v menze Pepíček opakovaně mlátí dlaní o stůl ve chvíli, kdy chce dostat trochu rýže. Doufám, že až začne mluvit, dokážeme ho to odnaučit.

Poslední měsíc mu rostou další zuby. Ke dvěma vyrostlým předním spodním se přidávají čtyři horní přední. Jsou pěkně ostré! Dokáží prokousnout tubičku s krémem. Nebo okousat knihu jak nic. Jemné duše přeskočí následující odstavec s, jak to jenom říct, poněkud nechutnou historkou, ale i ty život s malým dítětem přináší:

Tak tedy, výjimečně se stane, že dítě vykoná svou velkou potřebu během koupání. Takže vám najednou ve vaničce vedle dítěte a hraček plavou i bobky. Pak rychle tahám dítě ven a volám o pomoc. Ale naposledy jsem přitom fascinovaně hleděl na jeden z bobků, který měl na sobě nápis "DK". To se často nestane, že dítě kadí písmena! Ale vysvětlení jsme našli. On totiž Pepíček před tím zuby odpáral hřbet od jedné dětské knížky z vydavatelství DK publishing.

 Příspěvek dávám dohromady v průběhu několika dní a během nich Pepíček postupně rozšiřuje akční rádius svých výletů a stále více se zajímá o věci kolem. Samozřejmě nejzajímavější jsou předměty, které před ním schováváme, třeba takový tablet. Kdo ví, příště už možná opravdu něco napíše.