Všední den táty na rodičovské

Především je třeba si uvědomit, že jde o rodičovskou DOVOLENOU. Tudíž vstávám, kdy se mi zachce. Tedy vlastně, když mě vzbudí spolubydlící, prý můj vlastní syn, říkejme mu třeba Pepíček, svým prděním/mlaskáním/řevem. Nenechám se tím vykolejit a v klidu se nasnídám (snídaně bývá v tuto dobu již naštěstí připravena, potud si nemohu na hotelový servis "maminka" stěžovat). Pak mám siestu. Můžu si dělat, co chci. Tedy vlastně, jen když to souvisí s tím, jak zabavit Pepíčka. Jinak bývá můj spolubydlící poněkud hlučný. Za mou dobře odvedenou práci se obvykle odvděčí plně vytíženou plenou.

Kolem desáté se začínám chystat na procházku. Jižní Korea je turisticky atraktivní a naštěstí i bezpečná země, můžu tedy jít kamkoliv, téměř bez omezení. Tedy vlastně, pokud nemá Pepíček hlad. A ten má v tuto chvíli prakticky pokaždé. V tuto dobu ale hotelový servis již nefunguje tak precizně, takže jediné, co se mi osvědčilo, je naložit ho do kočárku a vézt tak dvacet minut přes kopeček za maminkou, která tento problém vyřeší. Při cestě tam a zpátky se Pepíček v kočárku většinou kvalitně prospí, takže když se vrátíme, je opět plně připraven přijímat otcovskou moudrost. Ehm, tedy otcovské lumpárny. Moudrost jsem zkoušel předat, ale chvilku na mě nechápavě hleděl a posral se. Opět měním plenu, hotelová služba totiž stále nefunguje.

A je tu čas na oběd. V Soulu je spousta zajímavých podniků a restaurací, kde se dá najíst. Tedy vlastně, pokud není potřeba, aby dostal najíst i Pepíček. Pak je nutno se opět sejít s maminkou. Tentokrát se oběd podává v menze. Mám nejasný pocit, že na mě hotelový servis šetří, protože ho oběd přijde v přepočtu na 35 Kč. Alespoň si mohu přidat. Bohužel, jeden chod v podobě jakéhosi kyselého zelí se neustále opakuje. Výběr příloh taky není nejslavnější, omezuje se na rýži a rýži. Maximálně ještě rýži.

Poté se vracíme zpět do našeho sdíleného apartmá. Hurá, může začít poobědový odpočinek! Tedy vlastně, pokud odpočinutý Pepíček nadšeně neočekává další porci odpoledního rozptýlení. Očekává vždy! A většinou na mě nechápavě hledí, jak vedle něj usínám. Evidentně máme každý jinou představu o odpolední siestě.

Kolem druhé se probouzím z letargie. Z uplynulého času si matně pamatuji Pepíčkovy hlasité projevy, kterými se mě snaží udržet ve stavu, kdy jsem mu schopen dodat rozptýlení. Většinou marně. V tuto chvíli Pepíček láme nad svým otcem hůl a usíná. Mnohdy začíná páchnout, toto ale ignoruji až do doby, kdy se opět probudí.

Přichází čas na svačinu. Už jsem se zmiňoval, že v okolí jsou hezké kavárny? Jako dělané na posezení u moučníku? Tak do které bych dneska zašel? Tedy vlastně... Pepíčku! Zase Tě přebaluji a vezu do kopce k mamince!

Vracíme se a pomalu se blíží večer. Všechny animační programy pro daný den jsme vyčerpali. Na znuděného Pepíčka zabírá už jen čumění z okna na rušnou silnici z mého náručí. Mimochodem, slibovali mi výhled na pláž a moře. Toužebně doma čekáme na hotelový servis, který uleví mým bolavým zádům.

Když už zmiňuji hotelový servis. Večeře je obvykle formou zážitkové gastronomie. Hlavním mottem je "Co si kdo navaří, to si také sní!" a "Hlad je nejlepší kuchař!"

Pravidelným bodem našeho večerního programu je wellness spa, kdy se Pepíček dostává do péče lazebníků. Já mám smůlu, neboť se do šedesáticentimetrové vaničky již nějaký čas nevejdu a tudíž na mě zbývá pouze sprcha. Sláva, Pepa jde konečně spát! Tedy vlastně, nejdřív vyčerpá a uspí maminku svými stupňujícími se nároky na stravu. Pak si dá konečně říct a taky usíná. A to se nepodaří dřív než v devět večer.

Je mi to trochu divné, ale o svých předchozích dovolených jsem měl dost odlišný program. Přijměte proto moji radu a v případě, že uvažujete o stejném formátu zážitkového zájezdu, zajistěte si dostatečné množství informací předem.